Stručně řečeno – Susan Websterová je vražedkyně. Zabila svého malého synka. Přitom však šlo současně o nešťastnou náhodu. Jak je něco takového možné?
Laktační psychóza neboli poporodní deprese může prý jinak šťastnou a spokojenou maminku přivést do krátkodobého stavu nepříčetnosti, kdy jedná naprosto iracionálně a může se dokonce dopustit zločinu. Právě toto se stalo i Susan – ona si na to sice nepamatuje, ale důvěryhodné osoby jí tvrdí, že udusila polštářem malého Dylana, kterého přitom tolik milovala. Susan (budeme jí říkat jejím „starým“ jménem) toto dodnes nechápe – copak je možné zabít člověka, kterého máme rádi? Její mateřský instinkt jí říká, že nikoli, ovšem na ten se u soudu nikdo neptá – důkazy z místa činu a svědectví lékařských kapacit mluví jednoznačně. Susan je odsouzena, díky polehčující okolnosti (již zmíněné poporodní psychické labilitě) naštěstí jen na několik let vězení. Teď je z něho venku a začíná nový život – a tímto okamžikem začíná i psychothrillerový román Ztichlý dům.
Není pochyb o tom, že Jenny Blackhurstová má talent – ve své prvotině před námi vykresluje napínavý příběh plný emocí, vzrušení, nečekaných odhalení a tajemného odéru takřka mysteriózního zla, v němž se hlavní hrdinka a s ní spřízněné postavy permanentně nacházejí. „Druhý život“ Susan Websterové (tedy ten po propuštění z vězení), jímž se jako červená nit vine touha zjistit, co se tenkrát vlastně doopravdy stalo a naděje, že její syn možná stále žije, se prolíná s druhou dějovou linií, v níž se seznamujeme s partou mladíků, jejichž „klukoviny“ pod tvrdou rukou psychopatického vůdce postupně přerůstají do zločinů. Tyto dvě roviny vyprávění se mají v budoucnu nečekaně střetnout...
Můj dojem po přečtení je ten, že první zhruba tři čtvrtiny knihy jsou vynikající a byl jsem jimi nadšen. Děj plyne při vší své tajuplnosti logicky a uvěřitelně, napětí se dá krájet a přitom to všechno působí nenásilně a přirozeně. Psychologie postav je téměř dokonalá a je vidět, že autorka velmi umně pracuje i s teoriemi „vedlejších stop“ – i díky nim má kniha skvělou gradaci a prakticky se „čte sama“.
U takto komplikovaně vystavěných příběhů je vždycky nejsložitější správně „vyladit“ jejich konec – a tady je patrné, že Ztichlý dům má v tomto směru některé „dětské nemoci“, pro literární prvotiny typické. Jenny Blackhurstová si famózním „rozjezdem“ (čímž jsou myšleny ony zmíněné první tři čtvrtiny) evidentně nabrala příliš velké sousto a na stejně úchvatný závěr se jí už bohužel nedostávalo literárních dovedností, nutných k tomu, aby udržela zběsilé tempo svých myšlenek na uzdě. Je ovšem možné, že „ukočírovat“ takovou „superjízdu“ ani nešlo.
Slabší konec ale nemůže zastínit celkový pozitivní dojem, který Jenny Blackhurstová svým Ztichlým domem zanechala. Britská autorka příjemně překvapila a je víc než pravděpodobné, že o ní jestě uslyšíme.
Autor: Jan Hofírek
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
