Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: "Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." Tato slova Jana Poláčka přivedla na myšlenku napsat příběh o našem nejzáhadnějším spisovateli druhé poloviny dvacátého století – Příběh spalovače mrtvol – tak, aby oslovil jak ty, kteří ho znali, či alespoň četli některé jeho knihy, tak i ty, co se s ním teprve seznámí. Vycházel přitom z Fuksových memoárů, ze vzpomínek pamětníků, z pozůstalosti v Památníku národního písemnictví. Inspiraci hledal v autorově životě a pronášel je jeho slovy, tak jak jsou zachycena v rozhovorech, a slovy literárních hrdinů jeho děl. Napsal příběh o člověku, který vstoupil do svého díla.

V druhé části knihy pak čtenářům přibližuje cestu k pramenům svého vyprávění a hledá odpovědi na otázky, které v něm vyvolává znepokojivé Fuksovo dílo.