Vzpomínám, jak jsme se jako malé děti těšily víkend co víkend na vysílání Včelky Máji a rodiče budily zpěvem legendární úvodní znělky v podání mistra Karla Gotta. Jindy mi zase děda vyprávěl, jak se jako mladí kluci vzhlíželi v cestovatelích Hanzelkovi a Zikmundovi. Jenom si to představte. O Africe se v období normalizace mohlo nám všem ostatním jenom zdát. Díky těmto cestovatelům se alespoň něco tak vzdáleného a neznámého jako Afrika mohlo stát skutečností a my jsme ji téměř mohli poznat na vlastní oči. Když se ale vrátím zpět do přítomnosti a podívám se do kalendáře, už na mě pomalu dýchá vánoční atmosféra. A co by to byly za Vánoce bez pohádky. Nemluvím ovšem jen o nějaké pohádce, ale o legendární Popelce v podání nepřekonatelné Libušky Šafránkové. Mnozí z nás včetně mě si už rozhodně Vánoce bez této pohádky neumí představit.
Sedím a vzpomínám a zjistila jsem, že se u toho usmívám. Na mysl se mi line vzpomínka za vzpomínkou a spojuji si tato velká jména s mojí rodinou, přáteli nebo školou a se vším, v čem mě provázeli a jak tvořili atmosféru daného okamžiku. Většinou jsou to vzpomínky hezké a plné pohody. I když je pravda, že co se sportovců týče, vzpomínám si, že atmosféra při sledování závodů u nás byla vždy pěkně hustá a provázely ji neuvěřitelné emoce. Po všech těch letech se však v každém z nás stále budí pýcha a hrdost. Jsme hrdí na to, jak nás reprezentovali navenek a ne jenom za sebe, ale za nás všechny za celou naši zemi.