Román Přiznávám, že… Jaumea Cabrého patří mezi nejpřednější díla katalánské literatury. Jde o nemilosrdný pohled do vlastního nitra začínající chvílí, kdy se hrdina románu Adria Ardevol dozví, že trpí nezvratnou degenerací mozku, která mu dříve nebo později zabrání v duševní činnosti. V dopise své celoživotní lásce Saře pak vypráví o svém neradostném dětství mimořádně nadaného, nicméně citově strádajícího dítěte, z něhož otec chtěl mít předního polyglota a matka světového houslistu. Dospělý Adria sice hovoří deseti jazyky a čte v několika dalších, hraje na housle, přednáší na univerzitě a píše odborné knihy, avšak je samotář často postrádající pocit štěstí. Navíc se nepřestává obviňovat, že patrně způsobil otcovu smrt.

Kniha Přiznávám, že… představuje i složitou mozaiku osudů velkého počtu postav žijících v širokém časovém rozmezí mezi 14. stoletím a prvními roky století jedenadvacátého. V Adriaových představách se rodí nepřeberně příběhů, v nichž se skutečné události a reálné postavy setkávají s fiktivními, čas ztrácí své zákonitosti a proměna místa děje si mnohdy vystačí s jedinou větou. Ani tyto postavy ale nejsou a nemohou být dokonale šťastné, neboť mezi ně vstupuje všudypřítomné zlo jdoucí od špatných vlastností jedince přes podvodná jednání a zrady až k vraždění ve jménu nějaké ideologie. A Bůh, údajně soucitný a spravedlivý, mlčí.