Když vypukla druhá světová válka, pobýval Arthur Koestler na jihu Francie a pracoval na svém velkém románu Tma o polednách. Následující dva měsíce ho psal v Paříži, než byl zatčen a internován spolu s dalšími antinacisty, muži a ženami, kteří bojovali proti gestapu, uprchlíky před pronásledováním. Ti všichni tvořili ono „bahno společnosti“, které Francouzi uvězňovali, pouštěli na svobodu, opět uvězňovali a – až v příliš mnoha tragických případech – nakonec předávali nacistickým katům. Koestler vypráví příběh vlastního uvěznění a konečného útěku bez heroismu, lidsky, občas dokonce s humorem; zasazuje ho však přímo do pochmurného kontextu toho, co se stalo spoluvězňům, kteří neměli takové štěstí jako on. „V té době už evropský světadíl dospěl do stadia,“ napsal tehdy, „kdy bylo možné člověku bez ironie říci, že by měl být vděčný za to, že ho zastřelí, a ne uškrtí, setnou nebo ubijí k smrti.“