Potíže dítěte s PAS mají hlubokou příčinu. V důsledku špatné orientace ve světě kolem, obtíží v porozumění řeči a neschopnosti vykomunikovat svá přání a potřeby se u dítěte objevuje úzkost a problémové chování (vzdor, záchvaty vzteku). Dítě s PAS se snaží uniknout tomu, čemu nerozumí a z čeho má strach. Bezpečí hledá v přílišné pasivitě nebo v neměnnosti, rituálech a v opakování určitých činností (může např. vyžadovat stále stejné předměty, chodit stejnou cestou, odmítat zkusit nové jídlo a bránit se vstoupit do obchodu i na jiná místa).

Je ale tato cesta hledání bezpečí ta správná? Nebo je slepou uličkou? Ve chvíli, kdy začneme pro snižování úzkosti zužovat výběr toho, co je pro nás únosné a co ještě zvládáme, ocitáme se v pasti. Bojíme-li se zpočátku vstoupit na místa s větším počtem lidí, objeví se za chvíli i strach vstoupit do obchodu, dopravních prostředků, až nakonec nejsme schopni opustit byt. Neměli bychom tedy dovolit ani našemu dítěti uvíznout v rituálech a stále je zužovat. Naopak bychom měli být připraveni mu neustále pomáhat z nich vystupovat. A to samozřejmě formou pro něj srozumitelnou a přijatelnou. Jistotu, kterou dítěti spolu s rituály bereme, musíme nahradit něčím jiným, o co by se mohlo opřít.

Všechny děti hledají v raném věku jistotu a pocit bezpečí u svých nejbližších, především u matky. Právě tato důležitá pevná vazba s nejbližší osobou a pocit důvěry v ní dává dítěti možnost postupně se od svého pečovatele odpoutávat a beze strachu poznávat svět. Tím roste samostatnost. Dítě s PAS také nachází bezpečí u svých nejbližších, avšak kvůli nejistotě plynoucí z jeho myšlení při hledání samostatnosti selhává, jeho nejbližší jsou pro něj stále hlavním a dlouho jediným zdrojem bezpečí. Aby mohlo dojít ke zdravému odpoutání a samostatnému růstu, potřebuje dítě s PAS na rozdíl od jiných dětí naši pomoc.