Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku. Praha Olšovskému vstoupila do žil i nervových vláken a uvnitř této oběhové soustavy se proměnila v zázračné místo, které člověka osvítí.