Ač jsem milovník zvířat (krom pavouků), zejména pak výsostný psíkomil, tak kočky šly vždy tak trochu mimo mě. Samozřejmě, když už se dostanu na návštěvu k rodině, která je kočičí, nemám problém se pomazlit (pokud tedy kočka vůbec vyleze ze své skrýše). Velmi prožívám „tuláky“ na dovolených v zemích, kde kočky ani psy jako domácí mazlíčky neberou a mně to rve srdce.
Znám mnoho historek od těch, kteří čičiny v domácnosti mají a sami se mnohdy vlastně diví, proč si je vůbec pořizovali. Je to přeci jen ten typ mazlíčka, podle kterého se celá domácnost řídí. Jsem zastánce toho, že kočka patří ven a sem tam donesou přede dveře nějakou tu myš, což, uznávám, může některé citlivější paničky postavit ze židle. Pokud je však lidé chovají doma a na procházku s nimi chodí na vodítku, pak moje mysl vypíná a odmítá nad tím uvažovat.
Drmolení, co vše zničily, počůraly, jaké schválnosti si pro své milující páníčky v jednom kuse přichystávají, mě dokážou akorát rozesmát, ale rozhodně ne rozlítostnit. K tomu si vzpomínám na pozdvižení, které nastalo, když zmizela perská kočka mého kamaráda na malé vesnici 😂😂😂. Nakonec se našla, ale co kolem toho nastalo paniky, malém se volala i policie.
Podobných humorných povídek je knížka Ažka, kočka na dožití plná. A netýká se jen koček, jak by se dalo dle názvu předpokládat. Lidé jdou ve svých choutkách vlastnit něco extra mnohem dál: starají se o nejrůznější plazící se potvory, snaží se dokonce domestikovat bobry či kohouty. Že má někdo doma ježka, prase nebo na dvoře srnku, to už málokoho překvapí, a že s papouškem žakem můžeme zažít bezva zábavu na účet jiných, to známe hlavně z filmů. Ovšem nejhůř se mi četlo, vzhledem k mojí fobii, o ochočené pavoučici. Zajisté šikovné, ale pro mne jde bohužel přímo o pekelné zvířátko, které pravidelně vymetám ze všech koutů obydlí.
Jako psí paní dávám přednost němé duši, která rozumí snad všemu, co jí říkám, co po ní chci, která sama od sebe vycítí, že jsem šťastná nebo naopak že mi není hej, že mi při pláči packou hladí ruku a dívá se do očí, jako by v nich viděla přesně tu bolest, co mě trápí. Navíc pes je vděčný, vždy připraven tu být pro nás a těší se s námi z každé maličkosti. Neumím si představit život bez psího parťáka.
Stejně jako autorka brojím proti týrání bezbranných zvířat tam, kde mi to moje maličkost dovolí. Některé situace jsou natolik absurdní a nepochopitelné, že je těžko uvěřit, že je člověk schopen němým tvářím takto vědomě ubližovat. Naposledy jsem řešila tři živé ježky v bio popelnici u souseda.
Autor: Denisa Šimíčková
