Autor knihy Ivica Đikić se narodil v Bosně a Hercegovině a je opravdu činorodým mužem. Působí jako novinář a šéfredaktor mnoha významných chorvatských deníků. Napsal hned několik oceňovaných románů, a konkrétně za tento román získal Cenu Krunoslava Sukiće udělovanou Centrem pro mír, nenásilí a lidská práva v Osijeku. Svým bádáním se snažil proniknout do samotného srdce zločinu, do motivace těch, kdo nařizovali a prováděli likvidace. Věru se mu to povedlo dokonale vylíčit, až mi z některých popisovaných faktů běhal mráz po zádech.
Román popisuje zákulisí nejmasovějšího válečného zločinu spáchaného na evropské půdě od dob holokaustu. Při razii, v době samotného konce války, bylo vyvražděno více než osm tisíc bosenských mužů a mladých chlapců jednotkami bosňáckých Srbů. Během několika málo dní tohoto parného léta roku 1995 byli povražděni, a to jen na základě jejich národnosti a víry.
Bosna a Hercegovina do té doby trpěla etnicky velice nestejnorodou strukturou obyvatelstva. Většinu tvořili muslimové, Srbové, Chorvaté, Jugoslávci a pouhé jedno procento bylo obýváno Bosňany.
Beara Ljubiša (takové pěkné příjmení měl) byl náčelníkem bezpečnosti v generálním štábu bosenskosrbské armády. Beara patřil k nejužšímu okruhu spolupracovníků bývalého vojenského velitele bosenských Srbů Ratka Mladiče, a sám, s obrovským nasazením, vedl vraždící jednotky bosenských Srbů, které zcela vědomě páchaly genocidu, zločiny proti lidskosti a další válečné zločiny. Etnické čistky a zabíjení civilistů zapříčinilo ohromnou uprchlickou vlnu do okolních, relativně bezpečných států.
A jak už to tak bývá, příslušníci OSN a jiní, kteří přímo na svých PC monitorech viděli satelitní záběry masového vraždění i kopání masových hrobů, tomuto faktu nevěnovali pozornost, pouze přehlíželi a nijak nereagovali. Tím se pro mne také oni stávají strůjci krvavé mezietnické války na tomto území.
Nakonec zakročila USA. Za její razantní intervence byla podepsána tzv. Daytonská dohoda o politickém a teritoriálním uspořádání země dle určitého etického klíče.
A co Beara? Ten byl odsouzen na doživotí. Ovšem v jeho věku to byl spíše výsměch všem obětem i pozůstalým. Odseděl si pouhých pár let, než ve věku 77 let zemřel v německé věznici.
Ony červencové dny roku 1995 se těžce vryly pod kůži i lidem, kteří byli k účasti přímých masakrů donuceni. I s nimi si autor povídá. Z rozhovorů čiší jejich ukrutná celoživotní bolest, selhání, výčitky svědomí i ohromná tíha na srdci.
Jde o drastické čtení. To nelidské zlo mi trhá srdce vejpůl. Ale je to skvělá a čtivá kniha pojednávající o této hrůzné a poměrně nedávné kapitole evropských dějin, o které se ve školách nemluví.
Celá kniha je doplněna o literaturu, z které autor své poznatky čerpal, doprovázené dalšími vhodnými literárními prameny a mapkami oblasti, ve které se masakr udál a s číselným vyjádřením etnického složení tehdejšího obyvatelstva jednotlivých republik. Nechybí ani rejstřík zkratek a pojmů, které mohou, zejména nevědomému čtenáři tohoto tématu, dělat problémy, např. jaký je rozdíl mezi Bosňákem a Bosňanem, a hlavně pak zkratky místních vojsk, které se v textu hojně objevují.
Autor: Denisa Šimíčková