Je jen dobře, že se ještě dnes tu a tam objeví nějaký nový, dosud neznámý hlas z té strašné doby! Trochu to připomíná situaci, kdy moře vyplaví na břeh láhev s dopisem od někoho, kdo je sice již dávno po smrti, ale z něhož můžeme vyčíst, jak toužebně si odesílatel přál, aby jeho řádky nalezly adresáta... Ano, pomalu již zapomínáme na hrůzy holocaustu, každým rokem se toto téma stává víc a víc vzdálenou historií a stále menší je počet těch, kdo vražedné běsnění přežili a jejichž autentické svědectví je důležitější než sebelepší knihy renomovaných historiků.
Ruth Maierová... Zavraždili ji ve věku pouhých 22 let bezprostředně poté, co přijela do Osvětimi, takže nám nepodává svědectví o životě v táboře jako Rudolf Vrba, Primo Levi či Witold Pilecki. A dá se dokonce říct, že její deníky, které se před časem dostaly na veřejnost, vlastně ani nejsou v pravém slova smyslu holocaustovou literaturou. Přesto nám však o tzv. konečném řešení říkají velmi mnoho a jsou mimořádně cenným příspěvkem k pochopení obludnosti zločinu, který nacisté na Židech spáchali.
Deníkové záznamy nám představují Ruth Maierovou jako inteligentní, přemýšlivou a sečtělou, zároveň však přecitlivělou a psychicky labilní dívku, takřka zoufale hledající smysl života a existenciální jistoty, o něž by se mohla opřít. Ve třinácti letech jí zemřel otec, který pro ni představoval nezpochybnitelnou morální autoritu a je evidentní, že tato bolestná ztráta ji poznamenala na zbytek jejího krátkého života. Další tragický zlom pak přišel v březnu 1938, kdy Hitler obsadil Rakousko a přičlenil ho k Říši. Její rodina dosud spokojeně žila ve Vídni a nyní Ruth zcela nečekaně pocítila nenávist, kterou nový režim choval vůči Židům. Její deník je náhle plný šokujících zážitků z vídeňských ulic, kde jsou židovští obyvatelé systematicky napadáni a ponižováni. Pro citlivou dívku to znamená šok, svět jejího dětství se hroutí pod děsivou zkušeností bezuzdného násilí. Ruth Maierová se naštěstí řízením osudu dostane do Norska, tedy do relativního bezpečí a začíná zde svým způsobem nový život...
Vědomí, že unikla ze spárů nacistů a radost z milého přivítání v novém domově brzy vystřídají pocity zmaru, úzkosti a vnitřní prázdnoty. Ruth je natolik intelektuálně a duchovně vyspělá, že marně hledá někoho, s kým by si rozuměla a s nímž by mohla sdílet své myšlenky, pocity a touhy. Pravdou je však i to, že svou náladovostí a povahovou nevyrovnaností staví mezi sebe a ostatní lidi těžko překonatelnou bariéru. Svěřuje se tedy alespoň deníku a upíná se na svou rodinu, žijící v Londýně. Nádherné dopisy sestře Judith se čtou doslova jedním dechem, málokdy se setkáme s tak podivuhodnou směsicí žalu, touhy, lásky a humoru...
Vítěznému tažení hitlerovských armád se ovšem neubránilo ani Norsko, které kapitulovalo 10. června 1940. Z deníku Ruth Maierové se dozvídáme zajímavé informace o životě pod německou vojenskou správou, kdy se zpočátku zdá, že okupace jejich země se většiny Norů nijak negativně nedotkne a ani místní Židé se nemají čeho bát. To se má ovšem rychle změnit. Ruth sice nakonec nachází spřízněnou duši, jíž se může bez obav z nepochopení svěřovat se svými radostmi i trápeními, přátelství s Gunvor Hofmo však u ní brzy nabývá patologických rysů a následuje dvouměsíční pobyt v psychiatrické léčebně. Ani poté se její psychický stav nelepší, radostná nálada se střídá s melancholií, beznadějí a nekontrolovatelnými stavy mysli, projevujícími se provokativním chováním a iracionálními výstřelky. Je evidentní, že pobyt v cizí zemi (jakkoli má Norsko a jeho obyvatele ráda) prožívá jako vyhnanství, zvláště pak poté, co se rozplynul sen o odjezdu za rodinou do Anglie.
Zápisky z této doby (především ty, které se týkají zmíněné hospitalizace v psychiatrickém ústavu) jsou však tak jako dřív velmi duchaplné a procítěné a svědčí o velkém literárním nadání jejich autorky. Díky vynikajícímu pozorovacímu talentu a neméně skvělé schopnosti přetransformovat viděné do slov by se z Ruth Maierové v budoucnu určitě stala výborná spisovatelka. Takový osud ostatně potkal její kamarádku Gunvor Hofmo, která se po válce proslavila jako básnířka.
Je hodně deprimující číst zápisky někoho, o němž dopředu víme, že mu zbývá již jen několik let života, na jehož konci čeká plynová komora. Ruth Maierová se již od svého dětství trápila utkvělou představou, že žije zbytečně a hledala způsob, jak být svým bližním nějak užitečná. A vždy znovu si se zahanbením přiznávala, že se sama v sobě nedokáže vyznat, čímž se kolotoč její duševní trýzně roztáčel čím dál víc. Když se však dostaneme k závěrečným pasážím jejího deníku, zvláště pak k úplně poslední zprávě již z cesty do Osvětimi, pak (alespoň já jsem měl takový dojem) jako bychom před sebou viděli jinou Ruth – vyrovnanou, pokojnou a dokonce zdravě sebevědomou. Nalezla alespoň na samém konci života sebe samu, jak po tom vždycky toužila?
Autor: Jan Hofírek