Jak krutě se lidé umí k nechtěnému stavět, víme moc dobře i z naší pohnuté historie. Není tomu tak dávno, co svobodná matka, často ne z vlastní vůle, zavdala důvody k pomluvám a nenávisti nejen vůči ní samotné, ale i tomu drobečkovi, který se narodil z nešťastného vztahu. O co větší nevraživost v lidech vyvolá, když je dítko počato nedej bože s mužem s černošskými kořeny. Zaplať pánbůh, alespoň v tomto chápání postoupila naše společnost mílovými kroky.
Vietnamská společnost dává odjakživa přednost světlým tónům pleti, proto i nepatrný projev tmavší kůže u nich zavdává důvod k opovržení. Jedním takovým poznamenaným dítkem je i Phong. Ten v roce 2016 žádá spolu se svou milovanou rodinou o americké vízum. Doufají v lepší budoucnost, Phong chce dostat rodinu pryč z chudobných poměrů a skládek, na kterých jeho žena den co den sbírá plast, papír a kov. Bohužel se ukázalo, že ani jeho jednoznačná barva pokožky mu nezaručí vstup do vysněné země. Úřady žádají více – jasné důkazy, nejlépe DNA, jenže kde k nim přijít, když své rodiče nezná a vyrůstal v sirotčinci? Ve stejném roce do Ho Či Minova Města cestuje postarší americký pár. Dan je veteránem vietnamské války se vším všudy, je poznamenán silnou posttraumatickou stresovou poruchou, a na „místo činu“ se vrací nejen z čisté nostalgie, ale i z mnohem pragmatičtějšího důvodu. Pro něj osobně tento návrat znamená peklo, kdy všechny zlé vzpomínky v jeho hlavě opět naplno ožívají. Vždyť Vietkong měl naprosto hrůzostrašnou pověst a Dan s těmito vojáky přišel do přímého ohrožení. Navíc se někde v ulicích s největší pravděpodobností toulá důvod jeho narůstající nervozity a obrovských výčitek svědomí. Při příletu jeho žena netuší, že čelit dávno zapomenutým přízrakům bude muset i ona sama…
Na následujících stránkách sledujeme strhující osud opuštěného mladého chlapce, který je na prahu puberty nucen žít na ulici, stává se bezdomovcem, tzv. dítětem prachu, spodinou a aby přežil, začíná se ubírat k drobné kriminalitě. V útlém věku okusí lidskou zlobu, vypočítavost a chamtivost ve zraňujícím měřítku.
Dítě prachu je však příběhem i dvou sester Trang a Quynh, které jsou na počátku roku 1969 nuceny opustit rodnou vesnici a začít pracovat v Saigonu v jednom z neblaze proslulých barů, kde se „popíjí čaj“ s americkými vojáky. Neznalost a naivita, ach, jak mi bylo těchto děvčátek líto. „Bůh má jen malou moc nad světem, který tolik miluje válku.“ – citace z knihy, str. 19 –
Věřím, že podobné příběhy, navíc napsány s takovým porozuměním, respektem a potřebným soucitem, mohou pomoci mnoha rodinám, jejichž členové byli do této války vtaženi, ať už na straně Američanů, tak Vietnamců. Fascinuje mne, jak autorka jednotlivé příběhy mistrně protkává životními moudry, opět mám ke knize poznámkový blok plný těchto pravdivých tvrzení a překrásných, i když často krkolomných vietnamských přísloví. Oslovilo mne nazírání na Vietnam a válku samotnou očima mladých amerických vojáků, kteří ke službě zde přišli jako slepí k houslím. Ve Vietmanu jich sloužily skoro tři miliony.
„Na konci každé války, ať už je vítězem kdokoliv, jsou všichni poražení.“ – citace z knihy, str. 223 –
Ač je toto dílo fikcí, hlavní historické události vycházejí z reálného kontextu. Prosím, prosím, více takových knih! Byla to neuvěřitelná nádhera, a přitom se kniha věnuje tolik bolestivým tématům, a to nejen diskriminaci a vykořisťování míšenců, ale i sexuálnímu byznysu a následnému vyloučení žen ze společnosti. Nesmírně si vážím badatelské práce autorky, která výzkumu Ameroasiatů, kteří se narodili z válečných svazků amerických mužů a vietnamských žen, zasvětila dlouhých sedm let! Jedním z výsledků bádání je i tato emočně procítěná kniha. Musí se nechat, že jak autorka, tak překladatelka Bronislava Grygová oplývají jedinečným vytříbeným jazykovým citem.
Z autorčiných slov v závěru lze vycítit pokoru a touhu po světovém míru, laskavosti a soucitu, který z jejich úst zní naprosto upřímně.
Autor: Denisa Šimíčková
