„Mír je jako zahrada v ráji.“ – citace z knihy, str. 51 –

Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta, spoluzakladatele Charty 77. A spolutvůrce Václav Havel byl dokonce milencem její maminky. I o nich dvou je v díle řeč. Rozhodla se dokonce zveřejnit pár osobních dopisů, které Havel mamince psal.

Autorka se nepouští jen tak do ledajakého příběhu. Pouští se do osvěty domu, ve kterém prožila desítky let svého života. Je jím Dům v Matoušově ulici v městské části Praha-Smíchov. S tímto místem je natolik citově spjatá, že se rozhodla přivést k životu jeho dávné obyvatele, kteří formovali atmosféru, jež budovu všudypřítomně obklopuje.

Dům s bohatou minulostí pochází z roku 1885 a majitelem byl důstojný pan Kohn. Původně byl vystaven jako neoklasicistní měšťanská vila s rozsáhlými pozemky a překrásnými zahradami. Avšak v padesátých letech minulého století, kdy se zde nastěhovali autorčini rodiče, byl již dům rozdělen na nájemní byty a náležel k němu už jen nevzhledný dvorek.

Původní obyvatelé domu jsou v době druhé světové války nuceni prchnout. Jsou totiž Židé. A přeživší Židé jsou i budoucí nájemníci domu. Právě díky nim se autorka dovídá o kruté pravdě, pídí se, bádá a hledá v archivech cokoliv o jejich bolestné zkušenosti z koncentračních táborů. Ona totiž nepříjemná, věčně protivná a zamračená paní Epsteinová má na předloktí podivné tetování, které Terezce (tehdy mladinké holčičce) vrtá hlavou.
 

„Nikdo přece nebude řešit náš původ, když všichni žijeme řádně. O rodinný majetek je třeba se starat. Z úcty k předkům, kteří ho vybudovali. Je nemravné svou zemi a svůj majetek opustit a utéct.“ – citace z knihy, str. 27 –
 

Jisto jistě musela autorka při samotném bádání a nespočtu vedených rozhovorů trpět při líčení zvěrstev, kterých se nacisté na nebohých lidech dopouštěli. Je samozřejmostí, že v době Třetí říše dům obývali „úctyhodní“ občané říše.

Poválečné období plné naděje však klid na duši lidem nepřineslo. Gottwald nastolí vládu teroru v podobě fanatismu komunistických funkcionářů, jejichž krutost v trestních táborech si nic nezadá s krutostí v nacistických koncentrácích.

Z dob komunistického řádění uvádí autorka případ dalšího obyvatele domu, JUDr. Veltrubského, jehož mi bylo nesmírně líto.

Co mne udivilo a o čem jsem se opět něco nového dozvěděla, byl pohled na natáčení filmů za německé okupace a nemožnost českých herců se v nich neukázat (pokud tedy ovládali německý jazyk). O osudu mého oblíbence Vlasty Buriana jsem neměla nejmenší tušení, a z jeho nešťastného osudu mi až vyhrkly slzy. Rovněž o jediném protektorátním vyznamenání, tzv. Svatováclavské orlici, jsem slyšela poprvé.

Dílo je plné vlastních myšlenek o zlu, bolesti a ukrutnosti, které je schopno činit jen lidské pokolení. Autorka do díla „vkrádá“ i aktuální situaci na Ukrajině, krvavou vřavu Hamásu páchanou v Izraeli, ale i tragédii, jež zasáhla celou naši republiku – střelbu na pražské filozofické fakultě.

Po celý čas autorka neustále poukazuje na to, zda má vůbec nějaké morální právo nahlížet a psát o životech jiných lidí, s kterými ji pojí pouhé místo bydliště. Vlastně sama usuzuje, že jej nemá, ale přesto jí to nedá a píše… 

„Svět zapomíná rychle.“ – citace z knihy, str. 148 –
 

Tento počin mě nadchnul. Sama jsem vyrůstala v domě s pohnutou a fascinující historií. Od dětství jsem ten dům milovala a zároveň cítila zvláštní vibrace a energii. Že existuje něco mezi nebem a zemí, co na nás, obyčejné lidičky, působí, o tom mě přesvědčil rozsáhlý kosterní nález ve sklepení domu. Možná o tom „mém“ domě jednou taky sepíšu alespoň krátký článek.

Autor: Denisa Šimíčková