Na velmi vkusně vyvedených deskách, nejinak je tomu i u celku knihy, jak jsme si u titulů brněnského nakladatelství Host zvykli, vidíme taky reprodukci inkriminované malby. Na zadní straně desek je toho k vidění, nebo spíš k přečtení, ještě víc. Tučným písmem se opakuje: „román o vzniku jednoho z nejslavnějších obrazů německé secese,“ a dozvíme se ještě, že je „o komplikovaném vztahu umělců a o lásce.“
Koncert bez básníka je velice podařený literární kus, jenže není o tom, jak Rainer Maria Rilke atd., je o sveřepé osobnosti všestranného umělce, a ze svého místa bych se nebál použít přívlastku „geniálního“, Heinricha Vogelera. Mně osobně velmi sympatického člověka.
Přítomný čas je v Koncertu bez básníka orámovaný třemi dny na začátku června 1905 a vrcholí velkou výstavou Vogelerových prací ve městě Oldenburgu. Vystaven je zde konečně také dlouho rozpracovaný a stále, celé roky, přepracovávaný obraz Koncert, nazývaný také Letní podvečer. U příležitosti zahájení výstavy má být komerčně úspěšnému secesnímu tvůrci nejen obrazů, ale také interiérů, nábytku, šatů, autorovi knižních ilustrací a grafických návrhů knih vůbec atd., předána za dosavadní dílo Zlatá medaile za umění a vědu. (Na zadních deskách se sice uvádí, že za „celoživotní dílo“, při pohledu do Vogelerova curricula mi to označení ale nepřipadá správné, oceněnému bylo totiž v té době 33 let.)
Jenže jak už to tak někdy bývá, Vogeler si víc než jako úspěšný mladý muž připadá jako zajatec úspěchu, provozu a peněz. K dokreslení obrazu o významu monumentálního několikametrového plátna Koncert ne pro německou secesi, ale pro Heinricha Vogelera a pro čtenáře této knihy, doporučuji kromě ní pročíst taky jeho životopis. Hrozí totiž, že bude váš dojem z Koncertu bez básníka poloviční.
Právě Oldenburská výstava z 9. června 1905, kterou román končí, byla totiž dost možná začátkem druhé, a velmi odlišné, poloviny života našeho protagonisty. Té poloviny, v níž se ze secesního venkovského sídla Barkenhoff stane sídlo anarchistické komuny, a i Vogelerova tvorba se naprosto změní. Zrevoluční. Ale srdečně, aspoň podle toho, jak má čtenář zásluhou Klause Modicka možnost Vogelera poznat.
Hodnocení
Jakou osobnost tedy Modick ve Vogelerovi stvořil? Štědrou, čestnou, věrnou, nesmírně pracovitou, se smyslem pro rodinu, mírnou, ale odvážnou! Kromě pracovitosti, a snad i odvahy – Rilke také hodně cestoval a říkat si o peníze rovněž vyžaduje odvahu – opak osobnosti Rainera Marii Rilka, který si mé sympatie, na rozdíl od mnohých dam, nezískal a zákonitě se nakonec rozkmotřil i s Vogelerem.
Nijak dramaticky. Z vyprávěného příběhu jsem nabyl dojmu, že oba sami pochopili, jak rozdílné osobnosti jsou. Stejně jako Rilkův pobyt v umělecké kolonii Worpswede, jejíž letní idylu zachytil Vogeler na svém slavném plátně, i manželství se sochařkou Clarou byl podivný omyl a teprve jeho odjezdem jakoby se do Worpswede vrátil mír a klid. Není proto divu, že na slavné malbě žádný Rilke, člověk bez zájmu o vlastní dítě a pokládající ženy pouze za nositelky inspirace, není.
Na závěr bych ještě vyzdvihl Modickův místy až básnivý lyrický styl a cit, s kterým popsal německý venkov v okolí Vogelerova statku Barkenhoff ve Worpswede. Krajina je to nádherná a přehledná. Přehledná v protikladu k Modickově naraci, která je vlivem chaotického střídání časů a míst v průběhu vyprávění mírně nekonzistentní.
Autor: Standa Černý