Letošní 75. výročí konce druhé světové války probíhalo v podivně vyhrocené atmosféře, relativizující a mnohdy i znevažující význam porážky německého fašismu. Důvod této politováníhodné snahy o přepisování dějin je všeobecně známý – určité politické kruhy jsou dnes natolik zasaženy fanatickou rusofobií, že nedokáží přijmout ani nezpochybnitelná historická fakta a vymýšlejí všemožné pseudoteorie, mající za cíl popřít rozhodující roli Rudé armády na zničení Hitlerova režimu a osvobození naší vlasti. Odstranění sochy maršála Koněva a instalace pomníku vlasovcům jsou asi nejkřiklavějšími projevy této protiruské hysterie, která záměrně pomíjí skutečnost, že dnešní Rusko je demokratickým státem a s bývalým Sovětským svazem nemá nic společného.
Bohužel, podobné snahy o bagatelizaci zásluh sovětských vojsk jsme mohli zaregistrovat i v souvislosti s osvobozením koncentračního tábora v Osvětimi. Argumentační stupidita, která se k tomu použila (jaképak osvobození, vždyť Němci utekli dávno předtím, než přišli Rusové!), svědčí především o jednom – posuzovat historické události prizmatem aktuální ideologie a navíc s klapkami nenávistných předsudků na očích je nejen uboze tendenční, ale hlavně a především směšný podnik.
Konečná stanice Osvětim je název vzpomínkové knihy, v níž holandský lékař Eddy de Wind popisuje, co všechno zde zažil od léta 1943 až do vytouženého 27. ledna 1945. A je mimo jiné zajímavá i tím, že byla napsána během podivné několikadenní nejistoty mezi odchodem esesáků a příchodem Rudé armády. Jde o velmi cenné svědectví, protože poslední dny Osvětimi ještě nejsou definitivně zdokumentovány. Očitý svědek Eddy de Wind naproti tomu přesně vylíčil, co se tehdy dělo. Poté, co již za hřmění ruských děl byli vězni seřazeni do zástupů a hnáni na západ, zůstaly v táboře tisíce nemocných a také mnoho těch, kteří se poschovávali v různých skrýších. Tito poslední svědci nacistických zvěrstev měli být následně zlikvidováni esesáckými komandy, která však již svůj hrůzný úkol nestihla provést a v panice uprchla posledním vlakem, který z Osvětimi odjížděl. Jestliže tedy dnes všelijací pseudohistorikové tvrdí, že sovětská armáda vlastně Osvětim neosvobodila, protože když tam přišla, žádní Němci už zde nebyli, pak je to vskutku svérázná logika...
Pokud se literárního stylu týká, pak Konečná stanice Osvětim možná není tak „napínavá“ jako jiné knihy tohoto druhu (Rudolf Vrba: Utekl jsem z Osvětimi, Primo Levi: Je-li toto člověk atd.), což jí však ani v nejmenším neubírá na čtivosti a hlavně faktografické důležitosti. Osvětim, viděna očima Eddyho de Winda, je nejen místem fyzické likvidace statisíců lidí v plynových komorách a krutých útrap těch, kteří byli dočasně „ušetřeni“, aby mohli být udřeni k smrti, ale i ďábelsky rafinovaných psychologických triků, pomocí nichž esesáci vězně morálně degradovali a způsobovali jim trýznivé výčitky svědomí. Autor se na řadě míst své knihy zabývá otázkou eventuální mravní viny těch, kteří přežili, resp. úvahami o tom, zda a nakolik se tak nestalo na úkor spoluvězňů. Toto drásavé sebeobviňování si Eddy de Wind nesl ve své duši po celý zbytek života...
V dnešní době, kdy historická paměť pozvolna slábne a objevují se pokusy o revizi válečných událostí, získávají hlasy autentických svědků holokaustu tím více na významu. Nakladatelství Leda si zaslouží uznání a respekt za to, že knihou Konečná stanice Osvětim významně přispělo k připomínce nacistických hrůz. A protože zde dokonce vznikla samostatná edice s názvem 75 let od konce války, je možné předpokládat, že se dočkáme ještě dalších podobně významných a aktuálních knih!
Autor: Jan Hofírek
