„Oči. Zrcadlo duše. Odrážejí celou její šíři. I její dno.“ – citace z knihy, str. 32 –
Příběh dvou mladých lidí z naprosto rozdílných světů, kdy jeden stojí na straně nevinných obětí války a druhý je přisluhovačem zla. Děj se rozvíjí postupně, přesně tak, abychom chápali jisté nuance a změny zejména v myšlení hlavního mužského protagonisty.
Zatímco nic netušící krásná slovenská dívka Helenka, pocházející z chudé židovské rodiny, prožívá obyčejnou radost z prvních jarních paprsků, tak Franz, pohledný mladík z rakouského pohraničí, venku zvesela dovádí s partou kamarádů, avšak doma vládne otec, obdivující rodáka Hitlera, tvrdou rukou. Ani Franz zatím netuší, kam ho přibližující se vichřice zavane. Právě díky negativnímu vlivu otcovy výchovy touží Franz už od útlého věku po moci a možnosti manipulovat s lidmi, rozkazovat jim. Nemilosrdně a nesmlouvavě. Nakonec i on v poměrně útlém věku v německém vůdci spatřuje zachránce německého národa.
Jejich příběh se odehrává na pozadí dějinných událostí, které autorka čtenáři velmi pečlivě přibližuje. Vzrůstající nenávist vůči Židům, absolutní fanatismus, sílící národní socialismus, masivní a rychle rostoucí obliba nacistické strany, deklarování panské rasy a árijské krve, rozpínání životního prostoru, tzv. lebensraum, pro vyvolený národ a plány na zotročení podřadných lidí, kterými byli pro Germány všichni méněcenní Slované. A mezi nimi jsme vyčnívali především my, Češi.
„Smířlivostí se neusmíří tak nesmiřitelný nepřítel, jakým jsou Češi... Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Říše dalšího utlačování nestrpí.“ – citace z knihy, str. 40 –
A pak tu byl Vatikánem uznaný fašistický režim nového Slovenského státu, jež se od nás odtrhl a zůstal autonomní za cenu zaprodání se. Tiso a příslušníci Hliníkových gard začali řádit po vzoru svých německých přátel, ba v některých případech dokonce ještě hůř! Dělalo se mi fyzicky i psychicky zle z popisovaných kroků nově dosazené vlády, která dělala vše pro úspěšnou arizaci.
Pro Evropu nastává katastrofické inferno, apokalypsa nemyslitelných rozměrů. Bránami do pekelného chřtánu se stávají koncentrační a vyhlazovací tábory.
Nikdy mne nepřestane udivovat, jak dobře uchopená propaganda umí ovládnout davy, doslova masy lidí, kteří jsou schopni ze dne na den propadnout hysterii a odvrhnout své příbuzné nebo blízké přátelé, s kterými dosud sdíleli dobré i zlé, a to jen pro odlišný vzhled, jiný životní postoj a jinou náboženskou příslušnost, ke které se ani nijak nemusí hlásit. Nikdy mne nepřestane udivovat, kde se v lidech bere tolik zloby, nenávisti a arogance. Zdravý rozum někteří jedinci po své životní cestě někam zahodili, mozek se jim zatemnil a zášť byla těmi správnými slovy mezi lid zaseta a začíná nabobtnávat. Nejhorší na tom všem je, že se za roky v lidském pokolení v tomto směru vůbec nic nezměnilo. Bohužel, i dnes se mnozí z nás chovají hůře, než dívá zvěř.
„Proč jen se dějiny opakují? Proč je člověk nepoučitelný? Z hlouposti? Z nechuti? Z lenosti? Či snad proto, že původ vlastních omylů, vlastní neschopnosti a nevědomosti je snadnější, pohodlnější hledat jinde?“ – citace z knihy, str. 46 –
Kapitolou samou o sobě je i vztah katolické církve vůči Říši. Trnem v oku mi zůstávají mnohé kroky Vatikánu, jichž se dopustil jak během druhé světové války, tak i po jejím bezprostředním ukončením. Hanba církvi! Hanba papeži!
V románu sledujeme, kam až může zajít mladická nerozvážnost a jak důležitou roli hrají rozhodnutí, jež následně výrazně ovlivní celou naši budoucnost.
Příběh této zvláštní milenecké dvojice, kde Heleně musela být blízkost Franze víceméně nechutnou nutností k přežití, byl sepsán již ve vícero knižních podobách. Zpracování Jany Vrzalové je však jedinečné nejen v rovině mimořádně pečlivého bádání po faktech ze životů obou hrdinů románu, jejich rodin a přátel, ale rovněž v podání faktických dějinných událostí. Doslova vymazlený a barvitý styl vyprávění je pouhou třešničkou na pomyslném pisatelském dortu.
Pamatuji, jak byl v jedné knize Franz vyobrazen jako něžný a nesmělý muž, který se do soukolí SS dostal ne vlastním vinou. Zde je popsán jeho přerod z milého chlapce na vzdorovitého a zlomyslného člověka. Ve zmiňované knize mi ho bylo až líto, zde jsem jim nekompromisně opovrhovala. Úhel pohledu, forma uchopení – to vše v nás vytváří odraz vnímání daného tématu. Proto je tolik důležité číst stále dokola klidně i ty stejné příběhy, protože každý autor se tématu chopí jiným způsobem. Věřím, že zrovna paní Vrzalová si nebrala žádné servítky a snažila se držet faktů, jak jí to jen situace dovolila. A toho si moc cením. Klaním se před jejím spisovatelským umem.
To vše je doplněno o dobové fotografie z rodiště Helenky i každodenního života občanů Humenného před, během i po válce. Obsahuje i kopie ze soudního spisu, který byl veden proti Franzovi. Velmi cennými pro mne byly fotografie obou protagonistů, jejichž tváře jsem si tak mohla při čtení představit ve vší pravosti.
Nejkrásněji zpracovaným románem na téma milostného poměru Heleny a Franze pro mne i nadále zůstává Černá a purpurová polského autora Wojciecha Dutky, která je zároveň jednou z mých nejoblíbenějších knih o holocaustu. Ovšem srovnávat tyto dvě díla by bylo zcela nesmyslné. Každé je uchopeno jinak. Láska v Osvětimi se u mne v žebříčku proto řadí na stejnou úroveň a patří jí tak čestné místo v mojí osobní knihovničce.
Autor: Denisa Šimíčková
