Georgia Hunterová žije ve Spojených státech amerických. Její předkové však pocházejí ze zcela jiné země, dokonce z jiného světadílu. O této skutečnosti se však dozvěděla až rok po smrti svého dědečka Eddyho Courtse při zpracovávání školního projektu. Od své babičky, Eddyho manželky, zjistila, že Eddy se narodil pod jménem Adolf (Addy) Kurc v polské Radomi do židovsky založené rodiny. Druhá světová válka ho od zbytku rodiny oddělila na dlouhých osm let. Georgia byla z těchto nových informací velice překvapená. O několik let později, po jejím absolvování vysoké školy, uspořádali rodinnou sešlost, na kterou se sjeli členové z různých částí světa. Až zde se z historek ostatních dozvěděla různé detaily o členech rodiny, které nemohla poznat. Byla ohromená. Po téměř deseti letech od srazu odjela do Polska, aby vypátrala více, seznámila se s Radomí a aby začala sbírat materiál pro svou knihu. A hlavně – aby pro současné, ale i budoucí členy rodiny zpracovala historii svých předků.
Téma, které jí poskytnul sám život, je k nezaplacení. Ačkoli za jakou cenu… Román Měli jsme štěstí je jednoduše o rodině vrhnuté do jedné z nejtěžších zkoušek bytí. S jejich rodokmenem se můžeme seznámit hned na začátku knihy. Grafického zobrazení rodokmenu si cením – přecejen se jednalo o rozvětvenou rodinu a nejednou jsem se k němu vrátila, když jsem se trochu ztratila mezi postavami. Rodina Kurcových je jednotka, kterou spojuje bezpodmínečná láska – rodiče Sol a Nechuma milují svých pět dětí – Geneka, Milu, Addyho, Jakoba a Halinu, děti lásku opětují a stejný cit mají i vůči svým sourozencům a jejich partnerům. Spořádaná dobře situovaná rodina, které záleží na vzdělání. Jejich mínusem v oné době byl jejich původ a náboženství. Židé…
Netřeba připomínat, jaký verdikt to pro ně za druhé světové války znamenalo. Kniha začíná děním na počátku března 1939, kdy se ještě všechno zdálo poměrně v pořádku. To se ale záhy změní. Vykořisťování ze strany Němců, pak i Sovětů, už žádné Polsko, zákazy, přežívání, naprostá bezradnost. Těžko říct, co bylo horší. Respektive – čtenáři románu vycítí, co bylo ještě horší. To, že rodina, která mezi sebou měla silné pouto, byla od sebe násilně odtržena.
K jedné z nejsilnějších scén patří ta, kdy se Mila se svou malou dcerkou Felicií dobrovolně přihlásí k přesunu z ghetta na bezpečnější místo. Poté, co Němci vlak zastaví uprostřed polí, jí naplno dochází, že šlo o léčku. Všichni cestující dostanou lopaty a jsou nuceni vykopat díru. Ti, jež s sebou mají dítě, dvě jámy… Co se matce odehrává v hlavě? Jaké naprosté zoufalství, děs, šílenství? Takto emočně vypjatých pasáží najdeme v knize vícero. A teď si uvědomme, že nejde o fikci, ale o události, které se doopravdy staly reálným osobám. A ten závěr? Ten už jen hltáte stránku za stránkou a přejete si, ať se hlavně už nic nepokazí.
Kapitoly jsou kratší. Jsou datovány, nechybí lokace a většinou se týkají jednoho dvou členů rodiny a takto se jejich příběhy střídají. Kapitoly jsou prokládány stručnými historickými fakty. Na konci knihy se nachází slovníček a vysvětlivky, to neopomeňte, pokud neovládáte několik jazyků.
Chcete-li si přečíst silný příběh, ve kterém je na jedné rodině demonstrováno, jak s nimi osud zamával, sáhněte po Měli jsme štěstí. Myslím, že Hunterová si je po veškerém svém pátrání naprosto vědoma toho, jak nesmírné měli štěstí…
Radka
