Emil Clément, hodinář z Francie, milovník hry v šachy. V Osvětimi ztratil děti i ženu Rosu. S číslem 163291 se probojoval až do samotného osvobození tábora. Cesta to však nebyla snadná, byla plná smrtelných nástrah a mučivých překážek. Jednou z nich byl i šachový turnaj organizovaný přímo v pekelném kotli vyhlazovacího tábora. Emil, známý jako neporazitelný Žid, byl přinucen hrát jeho milovanou hru proti nacistickým dozorcům, kteří se hrou s ním utvrzovali ve své nadřazenosti. Pokud Emil vyhrál, směl jednomu ze spoluvězňů zachránit život.
O 20 let později se má Emil utkat na turnaji světové šachové federace s německým velmistrem.
Emil je přesvědčen o kolektivní vině německého národa. Dle jeho úsudku neexistuje dobrý Němec. Odpuštění je pro něj sprosté slovo. Ale pak se to stane. Během procházky Amsterodamem potkává Paula Meissnera, v současné době postaršího kněze působícího v Kongu, dříve příslušníka SS v hodnosti Obersturmführer působícího v pekle jménem Osvětim. Jeho myšlení se rázem změní. Opět nalezne ztracený klíč k myšlenkám, které měl po tak dlouhou dobu uzamčeny pod zámkem v trezoru vlastní mysli. Takřka filozofickými úvahami dojde k samotnému vyrovnání se se svou nezáviděníhodnou minulostí.
Šachy se smrtí jsou rozhodně čtivým románem. Děj měl spád a téma knihy bylo nevšední. Prolínání dvou časových os bylo dobrou volbou, obě byly zajímavé a postupně odkrývaly jednotlivé kroky, které měnily Emilovo vnímání kolektivní viny. Je možné, aby na první pohled jasný zloduch, byl někým úplně jiným? Je vůbec možné odpustit Němci, který se na osvětimské mašinérii spolupodílel? Co vlastně znamená vyrovnat se s obludnou minulostí? Komu se nakonec nejvíce uleví? Tomu, který v sobě hněv a nenávist dusil desítky let, nebo tomu, který se mučil výčitkami svědomí?
Četla jsem mnoho příběhů přeživších koncentrační tábory. Mnoho z nich svým trpitelům nikdy nebylo schopno odpustit, ale našli se i takoví, kteří, dá se říci, okamžitě po osvobození našli ve svém srdci sílu a na minulost se již více nesoustředili. Je to pro mne neuvěřitelná, ba téměř nepolapitelná věc. Odpustit nespravedlnost, bezpráví, bezcitnost. Na druhou stranu žít s pocitem nenávisti je možná mnohem, mnohem těžší…
„Čas tehdy ztratil jakýkoli smysl. Uvažovat o minulosti je příliš bolestné a předjímat budoucnost nemožné. Existuje jen přítomnost, vypálená ve vědomí jako cejch, jen zápas o tento den, tuto hodinu, tuto minutu, nic víc.“ - 47 -
Autor: Denisa Šimíčková
