Znáte ten pocit, když v rukou držíte zbrusu novou knihu – voňavku, která teprve před pár dny připlula z tiskárny? Nejprve si pečlivě prohlédnete obálku, přejedete bříškem palce po hřbetu, pak si přečtete anotaci na zadní straně (i když ji vlastně znáte z internetu) a poté letmo prolistujete. U toho přemýšlíte, zda knížka splní vaše očekávání.
Jenže, co když svá očekávání pořádně neznáte? Věděla jsem, že Vladimír Kořen napsal knihu a že v ní otevírá svůj vnitřní svět. O čem jsem ale neměla ani potuchy, bylo to, že na mě čeká 269 stran nabitých emocemi od smíchu přes nostalgii až po slzu potajmu skrytou v koutku oka. Přece nechci, aby mě někdo viděl takhle rozhozenou… nenápadně ji setřu a čtu dál. Prostě musím!
Kniha obsahuje dvanáct povídek, jež na sebe chronologicky navazují a tvoří tak celistvý příběh. Příběh chlapce, který – ač měl zuby křivé jako laťkový plot po bouřce – se neskutečně rád smál, chlapce, který vyrůstal v socialistickém Československu se vším, co k němu tenkrát patřilo, mladého muže prahnoucího po lásce, a nakonec manžela a otce čtyř dětí, jenž i přes zoufalý nedostatek času toužil i nadále chodit na ryby a hrát šachy.
Každý jednotlivý příběh nám odkrývá kousek z „kořínka“. Kousek, který jsme doposud neznali a znát ani nemohli. Ale pozor! Autor je skvělým vypravěčem a fabulátorem, a ačkoliv odhaluje svůj svět, i v něm se tu a tam objevují úmyslné zákruty rozvětveného padesátiletého stromu. Ne vše v knize je skutečné a možná i proto mě čtení o to víc bavilo. Bavilo mě přemýšlet a hádat, zda ta šílená historka, kterou jsem právě přelouskala jedním dechem a která mě rozesmála tak, až se po mně lidé v tramvaji otáčeli, byla skutečná. Opravdu se to stalo?
Kamarád ji pozval na ping-pong a já na výstavu. Ve stejný den. Odehrála pinčes a já řekl: „Ahoj, jdeme na tu výstavu?“ „Ale jo,“ a strašně hezky se podívala. Na kamaráda. Vyšli jsme před kolej a já nohou zaplul do obřího psího lejna na dlažbě. Celou cestu jsem tiše smrděl. (úryvek z knihy Řeka zázraků)
Stalo, nestalo, na tom nesejde. U knihy se budete smát s otevřenou pusou a zároveň nostalgicky vzpomínat na svá dětská léta, na pubertu i na vstup do světa dospělých – s „dospěláckými“ problémy i nečekanými nástrahami, jež nepozorovaně číhají za rohem. A je pouze na vás, jak se k nim postavíte.
Řeka zázraků je z velké části autorovým poselstvím vůči člověku a přírodě. Poselstvím, že by člověk neměl zapomínat na svou matičku Zemi, protože právě ona je naší kolébkou a zdrojem života. Chovejme k ní úctu a ona se nám odvděčí.
Řeku zázraků zařazuji na čestné místo ve své knihovně s jistotou, že ji brzy znovu otevřu. Abych si uvědomila, že život není peříčko a že je třeba k němu občas přistupovat s nadhledem, a HLAVNĚ s humorem. A co je důležité „řeka zázraků teče dál“. (z doslovu knihy).
Autor: Markéta Bolfová
