Dnešní doba je díky prostoru médií a sociálních sítí horší v tom, že si pomalu každý myslí, že celebrity (a nemusí to být jen ony) známe dokonale. Tak to ale není. Je to jen obraz, který se může od reality značně lišit. Mediální obraz si vytvořil i Štěpán Kozub. Pro některé „cyp z Ostravy“ a nezastavitelný uragán, pro jiné všestranně nadaný umělec. V knižním rozhovoru s názvem Štěpán Kozub Klaun se zamáčknutou slzou, který vede Zuzana Burešová, je velmi otevřený, až se někdy divím. Ale neprozrazuje vše, a to je dobře, je nutné si uchovávat hranice, které by ostatní měli respektovat a nesnažit se je překračovat ani svými názory, a už vůbec ne cizí lidé.
Zuzana Burešová se se Štěpánem Kozubem seznámila při natáčení 13. komnaty (mimochodem – podívejte se; ale až po přečtení knihy). Burešová jde ve svých otázkách do hloubky. Štěpán popisuje jak šikanu v dětství, tak proč mu to na základní škole nešlo a velká část rozhovoru se točí i kolem nemoci a úmrtí jeho tatínka, což je značně bolestné i nyní. Co kvituji, je, že se v převážné míře autorce podařilo při tvorbě knihy zachovat chronologii a otázkami a odpověďmi se tak dostáváme ze Štěpánova dětství přes dospívání po dospělost. To u knižních rozhovorů nebývá tak běžné. Tady se ale pídíme po tom, kdo je Štěpán Kozub a co ho formovalo, proto je tahle podoba dobře zvolená.
Člověk by si řekl, co může kluk, kterému nebylo ani třicet, nabídnout, proč ho oslovovat ke knižnímu rozhovoru a čím ho může vyplnit. Jenže, páni, Štěpán vyzařuje – alespoň navenek – životní zkušeností a jakousi odžitostí. Zajímalo mě, kde se to v něm vzalo.
Mé první setkání s osobností Štěpána Kozuba se odehrálo v ostravském divadle Komorní scéna Aréna. Herecký výkon tohoto mladého muže byl více než vynikající. Až po nějaké době, když už se o Kozubovi začalo mluvit, jsem se dozvěděla, že v té době, kdy jsem ho vídávala v divadle, mu bylo pouhých osmnáct. Což mi nekorespondovalo s procítěním dramatické role a jak se do ní dokázal vžít. Bylo to neuvěřitelné. Tuhle Kozubovu polohu mám ráda, obzvláště v takových polohách se ukáže, kdo má nadání.
Na základní škole známkami neexceloval. Zato střední školu – konzervatoř – si vysnil a udělal vše pro to, aby se na ni dostal. Tenhle pohled na zkušenost se školstvím byl k zamyšlení. Stačilo jen trošku a Štěpán by skončil jako vyučený a do života by mu to vneslo jen další chaos. Je štěstí, že v něm někdo našel talent a že si Štěpán vyklestil cestu k tomu, v čem předpokládal, že bude dobrý.
V závěru obsáhle vysvětluje, proč poměrně často sahá po vulgarismech. I tato pasáž je zajímavá, protože i já mám Štěpána zafixovaného jako někoho, kdo sprostá slova ve veřejném prostoru užívá nadměrně. Přitom je to vnímavý muž a tenhle aspekt ho může dehonestovat.
Pokud máte Štěpána Kozuba v oblibě, sáhnout po této publikaci je jasná volba. Přečíst by si ji pak měli obzvláště ti, kdo jsou s tímhle divadelním a filmovým hercem, komikem, zpěvákem, uměleckým šéfem Divadla Mír, scenáristou, textařem, básníkem – a jistě by se našly i další pracovní role – a v neposlední řadě také milujícím synem a o to více milujícím tátou v nějakém rozporu. Možná vám tato rozprava s ním poodhalí to, co vás na něm dráždí.
Recenzentka Radka
