Nina Špitálníková je zajímavou osobností. Nejen že vystudovala koreanistiku na FF UK, díky studijním pobytům dvakrát navštívila Korejskou lidově demokratickou republiku, ale také vyznává praktiky BDSM a je aktivistka za práva žen. Zálibu našla v tetování a piercinzích. Tudíž žádný suchý výčet jako jen „spisovatelka a koreanistka“. Tematice KLDR se věnovala již ve svém dřívějším díle Mezi dvěma Kimy (dotisku se dočkáme 3. března). Na podzim 2020 pak vydala svou další knihu Svědectví o životě v KLDR, která otřese zřejmě každým.
V knize se setkáme se sedmi uprchnuvšími. Útěky se odehrály za vlády Kim Čong-ila a Kim Čong-una (jen pro kontext – ten je u moci od roku 2011). Sedm z více než 33 000 uprchlíků nám nastíní život ve své rodné zemi. Zemi, kterou ve většině případů jako děti milovali. Sedm je jen slabý vzorek, ovšem s příběhem každého z nich získáme jiný náhled a nové a nové informace k tomu, jak je tamější režim krutý. I když každý pochází z jiné sociální vrstvy, každý je poznamenán… Na druhé straně stojí Nina Špitálníková. Je vnímavou tazatelkou, jde sice do detailu, ale dotazovaného do ničeho netlačí. Jak chápu z textu, autorka ty, s nimiž proběhne rozhovor, ve většině případů vidí prvně a naposled. Proto se z dotazovaných snaží získat maximum. Výpovědi nejsou dlouhé, ovšem obrázek o situaci v KLDR si z nich lze poskládat snadno. Každý rozhovor je uvozen výrokem některého ze severokorejských diktátorů. Např. „Člověk se obejde bez bonbónu, ale nikoli bez nábojů. Kim Čong-il“ (s. 199)
Samotný útěk je nebezpečný, mají na něj „nárok“ jen ti, co mají peníze. Ve větším ohrožení jsou při útěku ženy, a to proto, že se mohou chytit do pasti překupníků. Ti, kteří utečou, ale nemají vyhráno a další strastiplná cesta ke svobodě je teprve čeká.
Náladu země dokreslují červenošedé ilustrace, stejné barvy jako má obálka. Texty jsou opatřeny vysvětlivkami, čehož si velmi cením. Pojmy, které se v knize opakují, jsou tak lépe zapamatovatelné či jsme lépe seznámeni se zmiňovanou situací. Co mně trochu chybí, je konkrétnější datace – například v kterém roce k útěku došlo, kdy se zhruba stala daná situace apod.
Kéž by tato kniha byla pouhá fikce. Kéž by popisované situace nemuseli lidé prožívat. Ti, kdo utekli z KLDR, už pocítili svobodu. Ale ty miliony lidí, kteří tam stále žijí a navíc jsou ideologií Korejské strany práce zmanipulováni anebo donuceni strachem, nepochopí, že by mohli žít zcela jinak. Že jsou zmanipulovaní a věří straně a vůdci, je fakt, který dosvědčují i dotazovaní. Ti ovšem prozřeli.
To, co u nás za své „éry“ předváděli komunisté, se děje v KLDR i nyní – v 21. století. Ovšem vynásobte si ty praktiky několika. Ti lidi nemají vlastní život. Dotazovaná se Špitálníkové doslova vysměje, když se jí ptá, zda měla kalendář – ne, nic takového nemají, vše řídí strana, vše vám naplánuje. Strana je vaše rodina, strana zajistí vše… Přitom jak je vidět z rozhovorů, pravda je daleko… Lidé jsou legálně okrádáni o právo na svůj život. Pro ženy, zejména ty z chudších vrstev, musí být žití v takové zemi velmi těžké – ať už se jedná o nedostatek hygienických pomůcek, únosy žen a dívek, nevědomost ohledně ženských záležitostí, bezmocnosti při znásilnění (na vojně je toto rutina) atd. Je to něco nepředstavitelně zpátečnického, tedy pro mě, člověka ve vyspělém státě. Ony nic jiného neznají.
Ženy i muži musejí takřka bez výjimek absolvovat vojnu. Muži 10 let a ženy 6 let. Jsou to roky o hladu, bídě, zimě, ve špatných hygienických a celkově hrozných životních podmínkách, přičemž za celou dobu mají nárok na návštěvu domova pouze dvakrát. Popravy jsou veřejné a účast na nich je povinná, a to včetně dětí. Koupit si auto je ilegální. Sledovat zahraniční filmy – ilegální. Někdy zničehonic zmizí člen rodiny a vrátí se za několik měsíců zcela zlomený. Chybí řádná lékařská péče! Soukromí lékaři a lékárny nejsou legální. Nicméně jsou tolerováni, protože i policie potřebuje využívat jejich služeb. A takhle lze pokračovat dál. Zároveň je jasné, že plno zakázaných věcí se děje – navzdory všem hrozbám. Buď dochází k trestům, včetně poprav, nebo se to díky úplatkům (a případně dobrému postavení) smete pod koberec.
Při čtení se vám svírá hruď a s každým dalším rozhovorem získáte zase další a další absurdní informace. Nějaké povědomí o tom, jak to v KLDR chodí, jsem z médií měla. Ale tyto přímé výpovědi bývalých obyvatel KLDR zcela předčily vše. Jsem neskutečně rozčarovaná. Knihu jsem místy zaklapla s ostrými slovy. Dostala jsem ovšem také mnoho podnětů dohledat si další okolnosti.
Jestli to není z mého textu zřetelné, kniha Svědectví o životě v KLDR je VÝBORNÁ a doporučuji ji. Co dodat… Toto zakončení je trefné a zcela koresponduje s duchem knihy: „Nina: Nic se neděje. Jen poslední otázka. Je něco, co byste vzkázala svým vrstevníkům?
Ho Jun: Ať tráví víc času se svojí rodinou. Nikdy nevíte, kdy o ni přijdete.“ (s. 165)
Autor: Radka