Eliza Jean Reid je jméno, které jste už možná v médiích zaznamenali. Jde o aktivní a činorodou manželku islandského prezidenta. Eliza se netají svými feministickými názory a dost otevřeně se rovněž staví ke genderové otázce.
V knize hovoří o mimořádných ženách islandské společnosti pocházejících ze všech historických epoch. Od „Dlouhonohé“ Hallgerdur žijící na konci desátého století, dnešní generaci známá ze ságy o Njálovi, po environmentální aktivistku Sigrídur Tómasdóttir bojující na přelomu dvacátého století za dechberoucí přírodní scenérie, které v její době nepředstavovaly divy, ale spíše překážky vadící v rozšiřování zemědělské půdy.
Podrobně se věnuje otázkám solidního sociálního systému, jež se své občany snaží podporovat, namísto toho, aby je ždímal, fungování zdravotnictví, progresivním přístupům k mateřství a rodičovství, vztahům na pracovišti, nevázané sexualitě, ale i poměrně liberálnímu přístupu k životním postojům svých občanů.
Sprakkar ve staroislandštině značí mimořádné ženy a tou samotná Eliza rozhodně je. Líbí se mi její vystoupení z komfortní zóny prezidentského sídla, aby světu touto knihou pověděla svůj názor na nejpalčivější otázky, které svět trápí. Současně nám v knize představuje subarktický ostrov jako moderní zemi, která pozorně přistupuje k vytváření rovných příležitostí pro lidi všech genderu. Jenže, o kolika genderech dnes vlastně mluvíme? Naštěstí Eliza porovnává vztahy rovnoprávnosti zejména mezi muži i ženami. Ano, jsou zde zmínky i o návrzích na kodifikaci práv transgenderových a nebinarních osob, ale jen okrajově. Island vychází ze statistik na celé planetě jako nejlepší země pro ženy, pokud bereme v patrnosti snižování rozdílů v oblasti zaměstnanosti, vzdělání, zdraví a politiky.
„Genderová rovnoprávnost je záležitostí lidských práv, nikoli politiky.“ – Hillary Clinton –
Island je zemí, na kterou moje noha ještě nevkročila, proto mě bavily glosy o tom, jak rozdílný přístup k životu, rodině, přátelům i k práci samotné oproti nám Islanďané mají.
Na Islandu se říká, že každý „chodí s knihou v břiše“, což znamená, že my všichni si v sobě neseme příběhy, zkušenosti, moudrost a zážitky, o které se můžeme podělit s ostatními (citace z knihy, str. 285). Asi i proto v této zemi existují vládní umělecké platy, které umožňují uživit se začínajícím spisovatelům psaním literatury.
Ale jak už to tak bývá, úplně vše, co jsem si měla díky této knize možnost přečíst, mě nepřesvědčilo o tom, že by rovnoprávnost mezi muži a ženami měla panovat naprosto ve všem. Vždyť to není mnohdy fyziologicky ani možné. V zásadě zůstávám zastáncem tradičních mužských a ženských rolí, ale líbí se mi, když mi chlap doma bez debat pomůže s domácností a já jsem naopak schopna v zimě naštípat dříví do krbu, když on zrovna trpí vzácnou rýmičkou.
Upřímně nestojím o nadšené sdílení informace v podobě hashtagu #FreeTheNipple jakékoli členky naší vlády . A jak píše sama Elza, promiskuita a nemravnost nejsou na současném Islandu stigmatem (citace z knihy, str. 113). Zároveň však nikoho nehaním, pokud žije nestandardní stylem života. Dokud tato skutečnost nikomu neubližuje, není na úkor nikoho dalšího, pak může být každému „šumák“, co v osobním životě dělá.
Strašně se mi zalíbil islandský výraz člověka, který „nikdy nemočil do slaného moře“. Popisuje se tím jedinec, který postrádá dostatek zkušeností, protože nikdy nezkoušel udržet balanc při močení přes palubu rybářské bárky. Celkem úsměvný, přesto výstižný příměr.
A pak jsem našla asi tu nejkrásnější myšlenku z celé knihy, která se ptá stěžující se ženy na to, jak těžký život má, jak nic nestíhá, natož aby měla čas plnit si sny: „Žiješ v bohaté společnosti, kde vládne velká rovnoprávnost. Pokud ty nemáš čas snít, pak už nevím, kdo ho má.“ (citace z knihy, str. 128). Pravda pravdoucí, kterou bychom si měli sakra vzít k srdci!
Autor: Denisa Šimíčková
