Název románu Učitelka z Osvětimi je lehce zavádějící, jelikož si čtenář, který ke knize usedá, nejspíše představuje hlavní hrdinku jako sečtělou paní, která v Osvětimi vede nějakou školu či školku. Avšak zde je učitelkou myšlena mlaďounká slovenská dívenka Magda, která se ještě na svobodě věnovala tomuto ušlechtilému povolání.
Magda byla osobou nesmírně okouzlující. Okouzlující ve svém nitru – byla otevřená, komunikativní, nebojácná, mnohdy odvážná a odhodlaná, myslící především na druhé, slabší vězně, žena se srdcem na dlani. Do Osvětimi doputovala na popud Hlinkovy úmluvy s Hitlerem v druhém transportu mířícím ze Slovenska v roce 1942. Proto na své paži nosila velmi nízké číslo – 2318.
Právě díky své rozhodnosti, houževnatosti, síle nevzdávat se a organizačním schopnostem zastávala v Osvětimi vysoké vězeňské funkce. Je známo, že mnozí z těch, kteří na tyto funkce dosáhli, se přerodili v podobně bezcitné stvůry, jakými byli samotní nacisti, avšak v případě Magdy Hellingerové je tomu právě naopak. Přidělenou funkci vždy plnila s tím nejlepším svědomím a vždy myslela hlavně na blaho druhých. I tak se ale nalezly osoby, které vůči ní chovaly zášť. Sama však své postavení v táboře neměla šanci ovlivnit. Nacisté ji přinutili konat, a to pod hrozbou smrti zastřelením, bičováním nebo fenolovou injekcí. Navíc díky své nenápadné spolupráci s nepřítelem zachránila spousty lidských životů.
Po válce nedávala najevo své emoční jizvy. Minulost se snažila hodit za hlavu a dívala se dopředu. Plně se soustředila na budoucnost, manžela Bélu, kterého potkala v osvětimském pekle zcela náhodně, a své dvě krásné děti. V pokročilejším věku si však stále více uvědomovala, jak rychle lidé zapomínají. Nejvíce vrásek jí přidělávali ti, kteří si dovolují holokaust zpochybňovat, ba dokonce popírat. Právě díky nim se rozhodla sepsat své paměti a autentické vzpomínky na všechny prožité hrůzy. Věnuje pozornost příslušníkům SS, s kterými přišla do kontaktu, a odkrývá jejich až „lidskou“ tvář. Zmiňuje rovněž setkání se světově známou houslistkou Almou Roséovou, či lékařkou Giselle Perlovou, jež sama hned po válce vydala jedno z nejdojemnějších svědectví přeživších z ženského tábora v Březince. Magda prožila nějakou dobu i v neblaze proslulém bloku 10, který se do dějin zapsal jako jedno z nejkrutějších míst v celém osvětimském komplexu.
Ze svých vzpomínek stvořila Magda naprosto jedinečné svědectví, jež její dcera doplnila o faktografické údaje zpřesňující některé vyprávěné pasáže. Román je to nadmíru čtivý a nebojím se tvrdit, ž je jedním z těch nejlepších, které v poslední době do téma koncentračních táborů vychází.
Autor: Denisa Šimíčková
