V červnu 1944 nacisté zavřeli osmnáctiletého Davida Hersche spolu s celou rodinou do železničního dobytčáku a přepravili ho nejprve do koncentračního tábora Osvětim, kde krom bratra a sestry přišel o celou svou početnou rodinu. Za tři dny byl převezen do tábora Mauthausen, nejtvrdšího a nejkrutějšího tábora v Říši. Po deseti měsících úmorné dřiny v žulových lomech v nedalekém táboře Gusen, který byl pobočkou Mauthausenu, vážil méně než třicet šest kilogramů. Nebyl ničím jiným než hromádkou kostí potažených kůží. Když se spojenecké síly přiblížily, zařadili ho jeho věznitelé do tzv. pochodu smrti do koncentračního tábora Gunskirchen, vzdáleného padesát kilometrů. Hned na začátku pochodu, kdy byl více mrtvý než živý, sebral poslední zbytky sil a utekl. Měl štěstí, že ho esesák při oddychu nestřelil do zátylku tak, jak to bylo běžné. Krátce na to jej znovu zajali, opět ho neopouštělo štěstí, když ho za jeho útěk nepotrestali.

Po několika dnech ho zařadili do dalšího pochodu smrti, ale Davidovi se podařilo nemožné - utekl znovu. Do konce války ho ukrývali němečtí manželé Friedmannovi. 5. května 1945 do oblasti dorazili američtí vojáci 261. regimentu 65. pěší divize Třetí armády Spojených států amerických.

Blízko smrti byl mnohokrát, nezemřel ani v koncentračních táborech, ani při pochodech smrti. V obou případech se mu podařilo uniknout. Jednou to bylo neslýchané, podruhé v podstatě nemožné…

Autor, syn Davida, vypráví otcův následný život – setkání s přeživším bratrem a sestrou, život v Izraeli, USA.

Vlastní pocit z četby

Pátrání syna (autora) po stopách otcově minulosti. Nejvíc mě "děsily" jeho neustálé otázky, na které už bohužel nikdy nedostane odpověď, ačkoliv za života tatínka se ptát mohl. Vyčítá si, proč se neptal, když ještě měl příležitost. Do takového stádia musí člověk dozrát, musí najít odvahu a pokoru ptát se na zážitky z Osvětimi a Mauthausenu. Občas však člověk dozraje, když už je pozdě.

Autor: Denisa Šimíčková