Nevím, proč je k takovým knihám přidáváno adjektivum „postapokalyptické“. Mám za to, že Apokalypsa znamená definitivní a totální konec a po ní už tedy nemůže následovat nic. Nechci se ale pouštět do polemiky o záležitosti, která je spíše akademického charakteru a s vlastní recenzí má jen minimální souvislost...
Není nijak snadné se do románu Zkáza ostrova Sachalin „začíst“. Ruský spisovatel Eduard Verkin totiž vytvořil značně komplikované literární bludiště, v němž se dokáže zorientovat jen ten, kdo se na četbu plně soustředí. Je sice zřejmé, že se ocitáme v době, které předcházel jaderný konflikt mezi USA a Severní Koreou a ani lokalizace místa, kde se děj odehrává, není žádným tajemstvím, když je uvedeno přímo v názvu knihy. Všechno ostatní se ale dozvídáme postupně a nevysloveného zůstává tolik, že musíme napnout veškerou svou pozornost, abychom se v příběhu neztratili. Domnívám se však, že ten, kdo vytrvá, bude odměněn pozoruhodným literárním zážitkem, neboť podobně kvalitních sci-fi románů není mnoho. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká.
Dálný východ (konkrétně oblast kolem Ochotského moře) se jen těžce vzpamatovává ze zkázy, která se tudy prohnala. Nejlépe (dá-li se to tak říct po děsivé atomové smršti) je na tom Japonsko, které zůstalo ušetřeno nejhoršího a rychle se navrací k normálnímu životu. Navíc mu teď patří dříve ruský Sachalin, na kterém se nachází nesmírné množství lidí různých národností. V Tokiu však nikdo pořádně neví, co se na tomto velkém ostrově v současnosti děje, zprávy o tamější situaci jsou kusé, protichůdné a mnohdy dokonce hrůzostrašné. Ve vysokých politických kruzích je tudíž rozhodnuto, aby tam byl proveden vědecko-sociologický výzkum za účelem zjištění skutečného stavu věcí. Lila je úspěšnou univerzitní studentkou a úkol podniknout expediční cestu po ostrově je na doporučení rektora svěřen právě jí.
Asi není možné na dané téma napsat něco úplně nového a originálního. „Postapokalyptický“ žánr se dnes těší velké oblibě a tomu odpovídá i množství knih, které se snaží tuto čtenářskou „poptávku“ uspokojit. Přesto si myslím, že Eduard Verkin přichází ve svém románu s novátorským, protože přísně realisticky pojatým nástinem možné „postjaderné“ budoucnosti. Jinak řečeno – Zkáza ostrova Sachalin je temná futurologická vize, vystavěná na bytelných základech psychologických výzkumů chování lidí v extrémních životních podmínkách. Jestliže je tedy Lila při svém putování po ostrově konfrontována s hrůznými skutečnostmi degradace elementárních civilizačních norem na boj všech proti všem, pak rozhodně nemáme dojem, že by si autor nějak přehnaně „vymýšlel“.
Sachalin je v jeho pojetí místem, kde se jako by začíná od „bodu 0“, přičemž je víc než pravděpodobné, že i ve „skutečnosti“ by se všechno odehrávalo přibližně stejně. Jsme svědky dokonalé, mnohdy až k absurditě dovedené organizace vězeňského systému a současně právní anarchie, když se ukazuje, že budovat základní pilíře společnosti příkazy „shora“ se naprosto míjí účinkem. Místo toho vzniká podivné kastovnictví, lidé se sdružují do sekt a vytvářejí si nepřirozené či groteskní morální normy, vzorce chování a dokonce i obyčeje a zvyky, viz sekta „lezounů“, lidový folklór v podobě „kamenování černocha“ atd.
Mohl bych v recenzování pokračovat ještě dlouho, ale určitě bude lépe, když tady skončím a doporučím knihu Zkáza ostrova Sachalin pozornosti čtenářů s tím, aby si o literárním výkonu Eduarda Verkina udělali vlastní názor. A samozřejmě nesmím zapomenout poděkovat Lindě Haburové z Albatrosu za recenzní výtisk!
Autor: Jan Hofírek
