Renáta Fučíková: „Snažila jsem se sledovat výrazné české stopy v dějinách USA.”

Kdy se u vás poprvé projevil zájem o historii?
Zálibu v historii jsem získala díky dědečkovi, historiku Františku Kroupovi. Byl ze staré školy, měl klasické humanitní vzdělání s řečtinou a latinou. Když mi byly tři roky, vyprávěl mi Odysseovy příběhy jako pohádky. Pak jsem začala číst a znovu jsem propadla dějinám – mou nejmilejší dětskou četbou byly Petiškovy „Staré řecké báje a pověsti“.

Jaké období kniha Historie Čechů v USA zahrnuje a proč jste se rozhodla zmapovat historii Čechů právě na tomto kontinentu?
Námět na tuto knihu přinesly dvě Češky žijící v Chicagu. Irena Čajková, hispanistka z prestižní University of Chicago, a Klára Moldová, bohemistka působící na české škole Tomáše Garrigua Masaryka tamtéž. Původně jsme společně chtěly zmapovat především příběhy chicagského starosty Antona Čermáka. Ale pak jsem došla k závěru, že za zmapování stojí i další osudy mnoha českých krajanů z USA, tudíž se seznam jmen výrazně rozšířil. Výsledkem je kniha, která čtenáře provede českoamerickými dějinami poměrně stručnými texty, ale především výraznými a zapamatovatelnými ilustracemi, jež pokrývají dvě třetiny této velké publikace.

Kde všude jste pro knihu sbírala podklady?
Když jsem byla v Americe, nakupovala jsem si spoustu knih o české komunitě a o významných městech, vedle nich i dokumentární fotografické publikace. Nejvydatněji mi v práci na knize pomohla studijní knihovna Náprstkova muzea v Praze: musím opravdu velice poděkovat především vedoucí knihovny, paní Michaele Tydlitátové. To ona mi na začátku zpřesnila seznam osobností, doplnila mi ho a nabídla mi svazky dobových novin a časopisů z 19. století, jimiž jsem mohla tohle klíčové období českoamerických dějin dobře obrazově i textově vyložit.

Můžete vybrat z knihy nějakou osobnost, která je obzvlášť zajímavá a něco nám o ní prozradit?
Takových mimořádných osobností bylo mnoho. Třeba zmíněný starosta Anton Čermák, který byl zosobněním amerického snu: z prostého dělníka se stal politikem, jenž hájil zájmy středních a nižších vrstev obyvatel Chicaga a vzorně se o ně staral. Není divu, že byl čím dál oblíbenější, až se nakonec dostal do nejvyšších politických kruhů, v Československu se setkal s prezidentem Masarykem, v Americe by patrně časem zamířil až do Washingtonu – kdyby nebylo vražedného výstřelu atentátníka. Nebo třeba hned v úvodu knihy jsou dvě mimořádné postavy: kartograf Martin Bohemus a metalurg Joachim Gans. Ale o těch si přečtěte sami.

Na jaké osobnosti jste se v knize zaměřila?
Snažila jsem se sledovat opravdu výrazné české stopy v dějinách USA – tedy nejdříve první české vysídlence, vyhnance víry. Hned po nich to byli rebelové z roku 1848. Ale pak nastupuje vlna takzvaných obyčejných lidí. Jejich osudy jsem sloučila do jednoho zástupného příběhu. Právě tito lidé, kteří osidlovali prérie Středozápadu, se stali kořením země. Byli hnáni silnou vůlí po přežití a po úspěchu a v drsných podmínkách divočiny si udrželi lidskou důstojnost a národní identitu. Po nich přišla do USA ta známá vlna přistěhovalců z velkých měst. A více než polovinu knihy tvoří portréty slavných uprchlíků před dvěma totalitami, nacistickou a komunistickou – jsou to hlavně spisovatelé, žurnalisté, umělci a sportovci. Závěr publikace patří příběhům astronautů českého původu. Právě oni jsou pro mě těmi největšími a nezpochybnitelnými hrdiny.

Znáte se s některým z „hrdinů“ knihy osobně?
Jedinkrát jsem měla možnost setkat se s paní Madeleine Albrightovou, když křtila svou knihu „Tajná řeč broží“, kterou vydalo nakladatelství Práh, v němž vydávám i tuto knihu. Tenhle zážitek mě inspiroval k vytvoření metaforické ilustrace, kde paní Albright se sama stává krásnou broží, jež spíná šat sochy Svobody. Takto metaforicky jsem přistoupila k mnoha ilustracím. Žijeme v době chytrých mobilů a jsme zahlceni fotografiemi všeho druhu. Proto nedává smysl vytvářet portréty, které se fotografiím podobají. Snažím se pracovat s nadsázkou a symbolikou. Kniha má 216 stran, z nichž většinu zaujímají dvoustranné či celostranné ilustrace. Díky nim má publikace určitý monumentální, až patetický nádech. Měla by být chápána jako obraz české hrdosti – i když ta právě nepatří mezi naše klíčové vlastnosti. Čeští krajané v Americe jsou však na svůj původ hrdí. Připojme se k nim a poznejme, co s nimi máme společného a za co jim máme být vděčni.

Na jaké knize pracujete právě teď?
Teď připravujeme se studenty Sutnarky, kde pedagogicky působím, projekt „Velvet Effect“. Bude to výstava, snad i kniha, kterou připomeneme období mezi lety 1988 – 1992. Premiéru bude mít na našem velvyslanectví ve Washingtonu. A věřte, že ji tam posíláme s hrdostí.

Text: Kateřina Žídková
Foto: Filip Heyduk