fesí a autor mnoha knih: Drž mě pevně, miluj mě zlehka, Věčná dobrodružství Kapitána Školky, Poprask v Sýrové uličce... Snad každý z nás četl některou jeho knihu, ale určitě mnoho lidí neví, že je Robert Fulghum vnukem slavného Járy Cimrmana. V rámci letního festivalu Colours of Ostrava jsme Roberta Fulghuma vyzpovídali.Pro každého spisovatele je něco typické. Způsob, jak sám sebe vnímá, jak vidí svou tvorbu. Co je typické pro vás? Jaký je typický Fulghum?
Nemyslím si, že je na mně něco typického. Píšu o spoustě věcí, zajímám se o všechny typy lidí. Kdybyste mě sledovali celé měsíce, zjistili byste, že nemám ani typický den. Můj život je hodně různorodý. Kdybyste se mě zeptali, jestli mám oblíbené nějaké jídlo, řekl bych, že nemám. Já jím úplně všechno. Někdo se před psaním prochází po pláži, někdo si musí přečíst noviny. Máte i vy nějaký rituál, než se pustíte do psaní? V jakou denní dobu obvykle píšete? Myslím, že psaní je něco, co probíhá pořád. Někdy vědomě, někdy nevědomě, ale já “píšu” i během našeho rozhovoru, takže když se mě ptáte, kdy píšu, odpovím, že 24 hodin denně. Existují různé fáze: někdy vyprávím lidem příběhy, někdy si dělám poznámky... Prostě používám všechny nástroje. To je jako byste se někoho zeptali, jak postavit dům. Potřebujete různé druhy nástrojů, a já používám všechny dostupné. Sezení u počítače přichází až úplně nakonec.
Takže to není jen “psaní” jako takové?
Ne, je to život sám o sobě. Nejprve žijte, teprve potom pište.
Říká se o vás, že jste muž mnoha profesí, a je pravdou, že málokdo se může pochlubit tolika různorodými zaměstnáními. Na které z nich si vzpomenete nejčastěji a proč?
Klidně by se dalo říct, že si nejsem schopen udržet práci moc dlouho… Ale vždycky jsem dělal všechno naplno a nikdy jsem se nebál dělat různé práce. Nikdy jsem o sobě nepřemýšlel jako o spisovateli, že se tím budu živit. Psaní je pro mě funkce života, takže jsem se učil kreslit, malovat, také historii umění a psaní, a zároveň jsem pracoval na různých místech na jihu USA. Prostě se snažím mít co nejširší záběr jako lidská bytost, a z toho všeho vychází psaní.
Jsou určité postavy a situace ve vašich knihách z reálného života? Jste tedy spisovatel, který se nechává inspirovat skutečnými situacemi, nebo se necháte inspirovat jen rámcově a vítězí fantazie a fikce?
Já nerozděluji život na fakta a fikci. Vím, že vydavatelé to tak dělí, právníci taky, ale já si myslím, že život je mix všeho, vaší imaginace, čemu věříte, v co doufáte, co jste viděl... Je to jako výpověď mnoha svědků. Takže se směju, když se mě lidi ptají: „Píšeš fikci nebo fakta?“ Já jim říkám, že je to prostě mix všeho. Nikdy neříkám lži, a když si něco kompletně vymyslím, přiznám to. Většina toho, co píšu, vychází ze skutečného života.
Jsme knihkupectví, proto nás zajímá, jaká je vaše nejlepší kniha vůbec, a jaká kniha vás zaujala v poslední době?
Myslím, že žádná moje kniha není ta nejlepší ze všech. Investuji energii do všech. Můj největší román Třetí přání mi vzal víc životní energie než cokoliv jiného, co jsem napsal. Moje nejnovější kniha byla právě převzata českým vydavatelem a je z ní kompletně česká kniha – vybrali titul, ilustrace atd. Teď píšu knihu, kterou chci vydat příští podzim, a vlastně mám takový projekt. Nevím, jestli už o něm mohu mluvit… Ale občas říkám, když chcete vědět, nakolik rozumím Čechům, říkám, že jsem vnuk Járy Cimrmana. A oni řeknou: „Jasně, tak to potom jo.“ Ale chtěl jsem říct, že pan Svěrák a já bychom mohli vyprávět příběhy o Járovi Cimrmanovi ve Spojených Státech, protože je tam nikdo nezná. Ale kdo ví, on je velmi zaměstnaný člověk.
Kdo vám vůbec poprvé řekl o Járovi Cimrmanovi?
Přece jeho otec, Svěrák. Jak už jsem řekl, je velmi zaměstnán, ale pokud bude vůle to udělat, já do toho půjdu.
Fórum Meltingpot je součástí festivalu Colours of Ostrava. Máte tady nějakou oblíbenou kapelu, nebo je žánrové zaměření tohoto festivalu mimo váš hudební vkus? Můžete jmenovat své hudební oblíbence, pokud je máte?
Protože můj časový rozvrh je součástí programu, neměl jsem šanci slyšet žádnou hudbu, žádnou kapelu. Ale příští rok přijedu jako soukromá osoba a řeknu: Ne, přijel jsem si poslechnout muziku a nikdo mě nebude využívat. Takže se těším, až sem skutečně přijedu čistě sám za sebe. Obzvlášť když nebude pršet.
Text: Jana Šegonová
Foto:Lukáš Ston
