Rozhovor s Julií Caplinovou, autorkou série Romantické útěky

V polovině března vyšla v pořadí šestá kniha série Romantické útěky – Čajovna v Tokiu. Na co se čtenářky vašich knih mohou těšit?
Mohou se těšit na obvyklý mix lásky a přátelství. Moc doufám, že si se mnou užijí výlet do Tokia, kde se jedinečně mísí svět tradice a pokroku, což je pro Japonsko typické. Ráda bych se podělila o všechno, co jsem během psaní zjistila o japonském umění, zvycích a lidech. Slyšeli jste někdy o kincugi? Je to způsob opravy rozbité keramiky, během které se praskliny slepí a pozlatí. Byla jsem touto starodávnou technikou tak okouzlena, že jsem ji použila jako metaforu pro vývoj jedné postavy.

Čajovna v Tokiu vypráví příběh zakřiknuté a trochu neohrabané blogerky Fiony, která vyhraje plně hrazenou cestu do Tokia, kde by se pod vedením zkušeného mentora měla věnovat fotografování – její velké vášni. Až na místě bohužel zjistí, že učitel, na kterého se tolik těšila, musel být vyměněn. Jeho náhradník není nikdo jiný než muž, který jí před lety zlomil srdce.

Mají vaše postavy předobraz v reálných lidech? Je mezi nimi někdo vám blízký?
Tahle otázka mě pobavila. Můj muž si rád myslí, že je předobrazem hlavních mužských hrdinů a já ho bohužel musím pokaždé vyvést z omylu. Moje postavy jsou smyšlené.

Každá z knih série se odehrává na jiném místě. Navštívila jste všechny tyto země? Kde nacházíte inspiraci?
Cestování zbožňuju, takže pokud to jde, vždy se snažím dané místo navštívit. Ve svých knihách zmiňuji reálná místa, lokální restaurace, muzea a slavné památky. Často jsou to právě konkrétní místa, která mě inspirují ke psaní. Například v Brooklynu jsem procházela jednou ulicí a hned mi bylo jasné, že přesně v takové žije hlavní hrdinka knihy Pekárna v Brooklynu. To, že jsem tato místa navštívila, mi dovoluje vdechnout mým příběhům specifickou atmosféru.

Váš titul Hotýlek na Islandu slaví u našich čtenářů nebývalý úspěch. Co stálo na samotném začátku?
Velkou inspirací mi byla příroda Islandu. Právě ta inspiruje jednu mladou ženu k tomu, aby si vybojovala zpět ztracený respekt a pochopila, co je v životě nejdůležitější – láska a přátelství.Moc se mi také líbí islandské sousloví Thetta Reddast, což v překladu znamená:Všechno dobře dopadne. I přes drsné podmínky této země její obyvatelé věří, že všechno má své řešení. Nemohla jsem vynechat ani skřítky Huldufólk, nedílnou součást islandského folkloru. Islanďané sice nepřiznají, že v ně věří, ale málokdo řekne, že neexistují. To se mi zalíbilo natolik, že se to prostě v knize muselo objevit.

Co vás inspirovalo k napsání Kavárny v Kodani, prvního dílu série?
Než jsem se stala spisovatelkou, pracovala jsem jako PR ředitelka. Součástí mé práce byly cesty do evropských měst, kde jsme navštěvovali ty nejlepší restaurace, vinařství a trhy s jídlem. Na samotném začátku byla tedy služební cesta do Kodaně, na kterou jsem se neskutečně těšila. Zjišťovala jsem si o Dánsku vše, nadchl mě princip Hygge a to, že Dánové jsou údajně nejšťastnější národ. Jakmile jsem se v Kodani ocitla, bylo mi jasné, že o ní musím napsat.

Jak jste oslavila smlouvu na první knihu?
Koupila jsem si náramek s přívěskem. S každou novou knihou jeden přívěsek, typický pro danou knížku, přikoupím. U oslavy také nesmí chybět lahev dobrého prosecca.

Co děláte, když zrovna nepíšete?
Zbožňuji vaření, nejvíce si užívám mezinárodní kuchyni. Miluju ostrá jídla, hlavně kari, a experimentování se surovinami. Poslední dobou peču klasický chléb a indický naan.Žiju v Chilterns, nádherné části Anglie, kde je krásná příroda, takže párkrát do týdne běhám po místních kopcích. Také mám ráda plavání,
během kterého mě napadá většina zápletek mých románů.

Píšete romány pro ženy, je to váš oblíbený žánr i coby čtenářky? Jaké knihy máte ráda?
Určitě, romantické knihy mám ze všech nejradši. Mojí úplně nejoblíbenější knihou je Anna Elliotová od Jane Austenové, hned potom Jana Eyrová od Charlotte Brontëové. Láska je nesmrtelné téma, které se v nejrůznějších podobách týká nás všech.

Text: nakladatelství Cosmopolis
Foto: archiv autorky