Můžete nezasvěceným čtenářům přiblížit, co je to vůbec funkční medicína, kterou praktikujete?
Funkční medicína se orientuje na kontext vzniku chronického onemocnění u konkrétního člověka. Je to tedy personalizovaná medicína s celostním přístupem. Protože vznikla v 90. letech v Americe, tak se orientuje západním způsobem uvažování a využívá testů klasických laboratoří na zkoumání poruch souvztažnosti fyziologických procesů. Jednoduše řečeno pokládá si otázku, proč daná chronická nemoc vznikla u tohoto konkrétního člověka a jaké fyziologické procesy byly v jeho životě narušeny a čím. Kontext vzniku chronických nemocí hlédá funkční medicína ve 3 oblastech, a to v oblasti vnitřní psychologie daného člověka, životním stylu a prostředí, ve kterém se pohybuje. Zkoumáním těchto oblastí vlivu se začne skládat puzzle kontextu vzniku nemoci. Neexistuje chronická nemoc, která by nesouvisela s životním příběhem člověka. Opakovaně mluvím o chronických nemocech a prevenci jejich vzniku. S akutními stavy neumí funkční medicína pracovat.
Vystudoval jste ovšem klasickou medicínu. Co bylo hlavním impulsem k tomu, že jste se vydal jinou cestou?
Zájem o člověka jako o celistvou bytost. Byl mi od určité chvíle blízký celostní přístup k řešení zdravotních potíží, a ne přístup redukcionalistický, jak ho dnes vidíme v ordinacích lékařů. To není nic proti specializovaným oborům, mělo by to jít ruku v ruce. Jen dnes akutní medicína, specialisté a praktičtí lékaři bez komplexního přístupu tvoří 99 % nabídky řešení zdravotních potíží.
Začátkem března vyšla vaše kniha Umění být zdráv. Zkuste shrnout, co všechno čtenáři tato publikace nabídne, co všechno se do ní vešlo?
Vešly se do ní principy, které považuji za relevantní pro dnešní dobu, s ohledem na prevenci a vznik chronických onemocnění. Je to souhrn mých dosavadních zkušeností jak z mého osobního života a seberozvoje, tak z mé praxe praktika funkční medicíny. Kniha ukazuje, že uzdravení je v každém z nás, jen ne všem se to podaří.
V knize například píšete, že cukrovka je jednou z nejsnáze řešitelných chronických nemocí, zvlášť když se začne řešit včas. To mě velmi zaujalo. Znamená to tedy, že by se dala zcela vymýtit, pokud by lidé byli disciplinovaní a začali se léčit hned na počátku?
Ano. Cukrovku jde velmi dobře kompenzovat správným nastavením životního stylu. Aby se z ní člověk vyléčil, tak musí jít ještě trochu hlouběji a najít zdroj chronického napětí. Ten zdroj může mít různý původ. A nejde jen o to ho najít, ale také udělat určité vnitřní změny, které by měly vždy předcházet změnám vnějším. To vše je náplní knihy.
Z knihy mi utkvěla v paměti také tato věta: Jeden z mých největších projektů je naše dcera Ema, protože její budoucí vnímavost vůči vzniku nejrůznějších onemocnění můžeme ovlivnit velmi zásadně. Může tedy každý z rodičů takto ovlivnit své děti? Jak?
V prvé řadě tím, že rodič pozná sám sebe. Tedy hlavně svoje vzorce chování, systém víry, přesvědčení, návyků a svoji reaktivní mysl. Navíc většinou na rodičovství není člověk sám, takže to samé by měl udělat partner. Výsledkem by měla být nejenom znalost sebe, ale také kvalitní vztah s partnerem, kde oba táhnou při výchově za jeden provaz. To je vědomé rodičovství, které formuje dítě do podoby vyzrálé, dospělé, zodpovědné, zdravě sebevědomé bytosti. To by měl být standard. Pokud si to ale znovu přečtete, tak většina lidí to dnes označí za utopii. Proto máme dnes nemocnou společnost s vysokým výskytem chronických onemocnění.
A k jakým závěrům jste už v „projektu Ema“ došel?
Ema má nyní 2 roky a již teď je jasné, že je mnohem moudřejší než já a že je to naše učitelka. Uvidíme, čemu všemu se naučíme.
Máte už na knihu nějaké reakce čtenářů?
Mám jich velmi mnoho. Můj perfekcionismus, o kterém vím a který se snažím držet na uzdě, mi bránil se naplno radovat z hotového díla před jeho vydáním. Dnes, měsíc po vydání, mám velmi mnoho pozitivních reakcí a jsem moc rád, že kniha vyšla. Děkuji za pomoc s vydáním Jarmile Frejtichové a Věře Keilové, bez kterých by kniha nebyla. Děkuji také Jaroslavu Duškovi, který si udělal čas a vytvořil úžasnou stať Nebe s péčí. A také děkuji za krásné recenze profesoru Janu Rakovi, Báře Nesvadbové, doktorce Heleně Máslové, doktoru Pavlu Špatenkovi a mému kouči Kalmanu Horvátovi.
Všimla jsem si, že knihy nejen píšete, ale hodně také čtete. Které knihy vás v životě nejvíce oslovily?
Velmi mě ovlivnily, hlavně v počátku mého probuzení, knihy E. Tolleho, Miguela Ruize, Robina Sharmy, Paola Coelha, Dana Millmana. Z poslední doby kniha Bdělost pana Mello, Symbolismus lidského těla Annick de Souzenelle, Kvantový doktor Amita Goswami, knihy Artho Wittemanna. Není vlastně fér někoho jmenovat, moje knihovna je tvořena desítkami skvělých titulů, včetně geniálního Carla Gustava Junga.
Pojďme k současné situaci, kdy je svět zasažen onemocněním COVID–19. Před pár dny jste zveřejnil video nazvané Virus mění kolektivní myšlení. Můžete to prosím vysvětlit?
Současná situace velmi razantně a nekompromisně mění zaběhlé pořádky. A každý se s tím vyrovnává po svém a každý to uchopí jinak. Pro všechny je to velká výzva, pro některé zdravotní, aby nákazu přežili, pro některé existenční, aby nezkrachovali díky opatřením. Navíc nouzový stav zatlačil lidi do domovů, kde často nejsou fungující vztahy. Takže je to očistec. Ten bolí a zároveň z něho můžeme vyjít jako někdo jiný. Bráním se slovu lepší. Každý přerod bolí. Stejně jako jsem mohl vnímat bolest mé ženy při porodu naší dcery a pak skrze tu bolest vzniklo něco nádherného a ryzího. Porod je vždy velmi rizikový pro matku i dítě a tak je to nyní pro každého.
Zmiňujete tam obavu z toho, že za nějaký čas lidé budou pod vlivem strachu pod tlakem nuceni akceptovat určitá omezení…
Ano. Mysl některých lidí touží po moci. Za každých okolností. A okolnosti epidemie tomu nahrávají mnohem více. Je na nás to rozpoznat a nepodlehnout strachu.
Co byste našim čtenářům popřál a vzkázal na závěr?
Ať prožíváte cokoliv, přijměte to, nebojujte s tím. Tím se postupně dostaví klid. Z klidu se rodí odolnost vůči nemocem a řešení jakékoliv svízelné situace.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv MUDr. Jan Vojáček
