Na fotografii Vlastimil Hela na dvorku před stavením šeptuchy Anny Bondaruk v polském Podlasie.
Kdy vás napadlo věnovat se tomuto tématu?
Vlastně hned potom, co vyšla kniha Tajemství bohyní na Žítkové. Tamní kraj dokonale znám, náš rod pochází přímo ze Žítkové a sám žiji v nedalekých Bojkovicích. Fenomén žítkovských bohyní mě provází od dětství, a tak jsem považoval za nutné doslova uvést na pravou míru fámy a nesmysly, které se kolem nich začaly objevovat.
Moravské Kopanice ovšem nejsou jedinou oblastí, kde podobné ženy působily a působí. Proto jsem se vydal na východ Slovenska na Poloniny, kde jsem byl naprosto unešený tím, co jsem tam zažil. Moje třetí výprava vedla do Podlasia, což je oblast na polsko-běloruských hranicích v okolí města Bialystok. Na tu mě doprovázel Jiří Kuchař, kromě jiných autor knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové. Chvíle, které jsme tam s místními szeptuchami prožili, a nečekaná setkání jsou vrcholem knihy - včetně návštěvy u ženy, která zažila v roce 1965 jako dvanáctiletá opakované zjevení Panny Marie.
V knize Návrat žítkovských bohyní píšete, že jejich tradice sahá až do 15. století. V té době mohly mít jejich praktiky velký význam, protože moderní medicína byla v plenkách.
Farář Josef Hofer citoval před více než stoletím opatření, která doporučovaly žítkovské bohyně v době moru. V posledních dvou letech jsme prošli podobnou zkušeností a mně přitom došlo, jak to už tehdy byly velice dobré a v praxi fungující rady. Jedna z nich, týkající se dezinfekce, je například: Ráno se natři kolem srdce škorpionovým olejem. Nebo: Než vkročíš při velkém návalu lidu do kostela, vyzbroj se octem a natři si ústa, nos a ruce nebo puls balsámem. Jiné už jsou vysloveně pro lékaře nebo léčitele: Než přistoupíš k nemocnému, natři si octem ruce a tvář. Buď od nemocného hodně daleko. Než vkročíš do domu, nadýchej se čerstvého vzduchu a vyplivni slinu. Jiná je skoro jako od pátera Františka Ferdy: Velmi dobré služby dělá křen, jestliže si ho rozdělíš na půlky, vložíš je pod paže a tak je nosíš. A jiná doslova karanténní: Zpozoruješ-li, že tě ovanul morový dech, poť se dobře i sedm dní. Bohyně neměly o bakterii způsobující mor ani tušení a syntetická antibiotika přišla až po válce. K poznání je vedla empirie, intuice a poznání, ke kterému se dostávaly jinou než racionální cestou. Zcela správně si pomáhali octem, který autoři knihy Přírodní antibiotika a antivirotika v kuchyni považují za jeden z nejlepších prostředků a přinášejí o tom i důkazy. A křen se i dnes doporučuje užívat pravidelně nejen kvůli vysokému obsahu vitamínu C, ale preventivně proti chorobám způsobeným bakteriemi a viry.
Zůstalo něco z tradice žítkovských bohyní třeba v moderním bylinářství?
Je to téma, na kterém nyní spolupracuji s Vláďou Vytáskem, žákem legendárního bylináře Pavla Váni. Vláďa je redakčním bylinářem měsíčníku Regenerace a autorem bestselleru Můj bylinkový svět. Připravujeme ji pro nakladatelství Eminent, kde oba publikujeme. Jeho poznání léčivých bylin a jejich účinků není jen racionální, ale také velmi intuitivní. Často mě napadá, že v oboru léčivých bylin byl právě on skvělým symbolem návratu žítkovských bohyní.
Z léčivých bylin předepisovaly žítkovské bohyně hlavně kmín, bedrník nebo puškvorec. Laskavec doporučovaly pro štěstí i lásku, štěstí měl přinést také netík. Netáta neboli plavuň vidlačka byla dvojí – jedna pro štěstí a druhá do bitky. Bohyně dobře znaly i další léčivé rostliny – řepíček, marunku, poňku, polénku, madrňačku, vrbinu vysokou nebo truskavec. Některé zelinky, jak se léčivým rostlinám na Moravě říká, se trhají v jakoukoliv dobu, jiné v určitý čas roku i dne. Často před východem slunce. I to ovládaly.
Vaším dlouholetým zájmem je mentální koučink. V měsíčníku Regenerace máte pravidelné příspěvky na toto téma. Jak jste dokázal skloubit bohyně s koučováním?
Autoři knihy Jak se zbavit strachu píší, že náš mozek nedokáže myslet na dvě věci najednou. Jako kouč jsem si toho dobře vědom, a proto pro mě během posledního roku byl návrat žítkovských bohyní hlavním tématem. Ke koučování se nyní vracím.
Máte dojem, že návrat žítkovských bohyní je možný?
Já se domnívám, že je skoro nutný. Pro mnoho lidí by ženy (nebo i muži) působící v přírodě a v souladu s ní představovali to, co v koučinku známe jako působení pravé mozkové hemisféry. Tedy té iracionální, intuitivní, která nám umožnuje tvořit, dominují v ní pocity, empatie, tendence k integraci a vztahy. Nedávno o tom vyšla velmi zajímavá kniha Lesní mysl.
V knihách píši o příchodu bohyní, podle všeho potomků emigrantů éry, kdy ze země prchal i Komenský. Řada z nich z Čech až na Slovensko, kam mířili, nedošla. Obklopení horami se mohli cítit bezpečně před pronásledovateli i císařskou mocí. Však i bojkovský katolický farář, pod jehož duchovní správu Starý Hrozenkov a Kopanice patřily, to sem měl daleko. Když měl jít zaopatřovat umírajícího, znamenalo to vyrazit na celodenní výlet. Jejich víra nikomu nevadila, protože vrchnost je využívala na lesní práce, získávala pracovní sílu do hlubokých lesů a ohromných ploch, z nichž jinak neměla žádný užitek, a ležely by ladem. V přírodě máte mnohem blíž k bylinám a Bohu, k vědomí, že existuje něco, co nás přesahuje. Návrat žítkovských bohyní by proto byl velice užitečný z mnoha důvodů.
Text: Michael Schubert, foto: Jiří Kuchař
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
