Rukopisy, které měly doložit slavnou a demokratickou národní minulosti, sahající až do raného středověku, a idealistickou vizi vyspělé staročeské kultury, byly po svém „objevení“ (1817 a 1818) nadšeně přijaty a inspirovaly i několik dalších generací českých umělců.

Až na konci 19. století prokázali vědci, odmítající falešné vlastenecké iluze, jejich nepravost – skutečnými původci byli zřejmě Václav Hanka a Josef Linda. Obě díla, na nichž dnes už neceníme "starobylost", ale krásu básnického jazyka, jsou uvedena v klasickém převodu Kamila Bednáře, v transkripci původního nálezu a v prvním novočeském překladu, který pořídil Václav Hanka.

Komentář rekapituluje spory o RKZ a představuje je jako svérázná umělecká díla.