Anotace
Román začal vznikat v době, kdy Vaculík pracoval jako vychovatel v ČKD. Když už měl dost neodborných zásahů do své práce, začal psát stížnost. Než ji dopsal, narůstala nová fakta, která také bylo nutno do stížnosti zahrnout. Nakonec se ukázalo, že ji není komu poslat, protože každá příslušná vyšší instance se aktivně podílela na deformacích, na něž stížnost poukazovala. Pak to pár let leželo. Až najednou si redaktor Vaculík znovu svou stížnost přečetl, znovu ho vzrušila fakta, která mu pila krev v jeho letech vychovatelských, uvědomil si, že stížnost je dosud aktuální, a rozhodl se předložit ji všem.
Rušný dům je prozaický útvar na hranicích literatury faktu a beletrie. Je to v podstatě reportáž z pražského učňovského internátu ze začátku padesátých let. Přijde tam mladý vychovatel Lysák, komunista, opravdový a zanícený. S tvrdošíjnou houževnatostí zkouší nové výchovné metody. Snaží se chlapce vyburcovat z lhostejnosti, rozvinout v nich schopnost samostatného myšlení, vypěstovat v nich nesobeckost ve vzájemném soužití a opravdový poměr k životu v socialistické společnosti. Zápasí přitom s vlastní nezkušeností, horkokrevností a nedočkavostí, která ho sráží do depresivních stavů. Ale hlavně se jeho rozběhy rozbíjejí o zeď byrokratických předpisů, o naprosté nepochopení smyslu výchovné práce a nezájem o skutečné výchovné výsledky, o formalismus a frazérství. Všechno to, co směřuje spíš k vytvoření umělé kulisy socialismu, než k socialistickému životu samotnému, zasahuje rušivě do Lysákovy práce a působí neblaze na charakter učňů. Po marném úsilí prosadit a obhájit své poctivé úmysly Lysák rezignuje a z internátu odchází.
Reportážní rysy v Rušném domě převládají. Scény internátního života mají dokumentárnost reportážních záběrů. Jsou řazeny volně, nevytvářejí souvislou fabuli. Postavy učňů jsou jen epizodické, nestanou se skutečnými literárními postavami. Toto volné pásmo scén je spojeno jen postavou vychovatele, který je sám vypravěčem. To dává vyprávění vzrušený polemický tón. V kritických a provokujících polemikách, které míří přes problematiku výchovy učňů na deformace širší a obecnější, je vlastní jádro knihy. Kompozičním a stylistickým prostředkem, jímž se Vaculík snaží nadlehčit reportážnost své práce, jsou krátké lyrické kapitoly, které jsou momentkami z dřívějšího života hrdinova a vracejí se až do jeho dětských let, aby daly jeho postavě větší psychologickou