Ivona Březinová se řadí k našim nejproduktivnějším a zároveň nejčtenějším autorům literatury pro děti a mládež. Je autorkou několika desítek knih pro čtenáře různých věkových kategorií a její žánrové rozpětí je široké, kompletní přehled najdete na autorčiných stránkách www.brezinova.cz. Svoji první knihu Zrcátko pro Markétku vydala v roce 1996. Nejnovější kniha Danda má hlad, která je určena začínajícím čtenářům, vychází v květnu v nakladatelství Mladá fronta.
Kromě psaní knih se věnujete i jiným činnostem, pracujete na spoustě projektů. Můžete nám tuto práci přiblížit?
Psaní je moje profese i záliba dohromady, ale tahle činnost nespočívá jen v samotném tvoření. Kvůli většině svých knih musím nastudovat spousty materiálu, ověřovat si informace v odborné
literatuře i přímo v terénu. Tím samozřejmě získávám vazby na organizace a hlavně na lidi, kteří se tématem zabývají zase z jiné stránky. A hlavně mají, stejně jako já, rádi děti a knihy. Někdy
mě pak sami oslovují s prosbou o další spolupráci. Proto jsem se stala patronkou Klubu Hornomlýnská, který je součástí Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí České republiky. Díky knize Lentilka pro dědu Edu jsem také patronkou společnosti Alzheimer, nadační fond. Aktuálně spolupracuji například s Na dací Divoké husy, s kampaní Rosteme s knihou a jejím projektem Spisovatelé do škol, s multikulturním časopisem Kamarádi a dalšími organizacemi, které se snaží o rozvoj dětského čtenářství. Svými texty přispívám do sborníků určených dětem, pro něž může být četba kvůli zdravotním problémům obtížná. Snažím se mladým tvůrcům pomoct zviditelnit projekt Pohádkové čepičky. Brzy budu v Liberci křtít už druhé CD v projektu Děti čtou nevidomým dětem. Právě vychází dotisk 4. vydání Začarované třídy, k níž vyšla i mutace v romštině… Možností, jak propojit knihu s každodenním životem, jsou spousty. Myslím, že ke spisovatelské práci tahle činnost prostě patří, stejně jako besedy se čtenáři ve školách a knihovnách.
Loni na podzim jste absolvovala velmi úspěšné turné na základních školách s knihou Lentilka pro dědu Edu. Chystáte v současné době něco podobného?
Můj život se odehrává v cyklech podléhajících ročním obdobím. V zimě a v létě obvykle bývám zalezlá u počítače a píšu. A na jaře a na podzim vyrážím s batohem svých knih na „spanilé jízdy“
po celé republice. Březen, Měsíc čtenářů, je čas, kdy Březinová většinou začíná své putování. I teď, až odpovím na Vaše otázky, zabalím batoh a nastavím budík, aby mi ráno neujel vlak.
Vaši novou knihu Danda má hlad doprovodila kresbami poměrně mladá ilustrátorka Aneta Františka Holasová. Vybrala jste si ji sama? Jak vůbec probíhá spolupráce spisovatele a ilustrátora?
V tomto případě jsem se na výběru ilustrátorky nepodílela. Občas sice mívám konkrétní představu o tom, jak by moje kniha mohla vypadat, ale často se naopak nechávám překvapit, s čím ilustrátor přijde. Jsem zvědavá, jak moji vizi, která je zatím ukrytá do slov, zviditelní. A těším se na to. Ráda spolupracuji s různými výtvarníky, neupínám se jen na jednoho. Škála mých žánrů, témat i cílové skupiny je poměrně pestrá, tak ať tomu odpovídá i grafická podoba mých knih.
Spoustu vašich knih zdobí ilustrace Heleny Zmatlíkové. V tomto případě k nim vlastně vytváříte text. Je to dost neobvyklé takto obráceně. Přibližte nám, jak vzniká kniha, u které jsou obrázky už na světě a text se tvoří až na jejich základě?
Spolupráce s Helenou Zmatlíkovou je opravdu velmi specifický případ. Bohužel k ní nedošlo za jejího života, všechny moje knihy s obrázky této ilustrátorky vznikly až po její smrti, a to díky tomu, že spolupracuji s jejími dědici, tedy s nakladatelstvím Artur. Probíhá to tak, že dostanu k dispozici obrázky z pozůstalosti, nebo z knih, které už nejsou textově příliš aktuální. Mým úkolem pak je vytvořit k těmto obrázkům nový příběh. Je to úplně jiný způsob psaní, ale práce je to radostná. Jsem sice omezena již hotovými ilustracemi, ale vkládám je do svých textů na místa, kam potřebuji, vytvářím návrh každé stránky a stávám se tak trochu, aspoň maličkým kouskem, i výtvarníkem, který může konečnou podobu knihy ovlivnit přímo během jejího vznikání. A to je velké dobrodružství.
Je nějaký literární žánr, který vás hodně láká a ještě jste jej nevyzkoušela?
Nejsem zrovna příznivcem přiřazování knih jednotlivým žánrům, i když na svých stránkách knihy kvůli přehlednosti také třídím. Ale že bych si řekla, že teď napíšu třeba detektivku nebo psychologické drama, tak to ne. Pro mě je důležité mít v sobě příběh, který mě bude bavit psát. Myslím, že je to základní předpoklad pro to, aby to potom někoho bavilo číst. A do jaké kolonky pak bude kniha náležet, je už celkem jedno.
Dočkají se čtenáři z vašeho pera ještě nějaké fantasy knihy, kterou už jste si kdysi také zkusila?
Psaní fantasy je ohromně osvobozující. Tady není třeba trávit předem hodiny v archivu, na studijních cestách nebo pobytem ve speciálních zařízeních. Člověk tu zdánlivě vystačí se svou fantazií. Říkám zdánlivě, protože i jako čtenářku mě vždy víc lákaly anticipační sci-fi příběhy, případně dystopie, než čirá fantasy. Až na něco podobného dostanu chuť, možná to zkusím.
Za své knihy jste obdržela spoustu ocenění. Kterého z nich si nejvíce vážíte?
Pokud mám jmenovat jen jedno, tak je to pasování do řádu Rytířů krásného slova. Tohoto ocenění si nesmírně vážím, vyšlo přímo od mladých čtenářů.
Máte dvě dcery. Zdědila po vás některá z nich spisovatelský talent?
Nevím, jestli v nich někde nedřímá. Ale to puzení psát, mít radost ze skládání slov do vět a žít vytvářením příběhů, u nich zatím nevidím. Ale to není důležité. Pro mě je hlavní to, aby v životě dělaly něco, co je bude naplňovat podobně, jako mě naplňuje psaní knih.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Monika a Váňová, studio M101
