Nositel čtyř čs. válečných křížů a britského Distinguished Flying Cross, Rytíř francouzské čestné legie, nositel sovětského Řádu za vítězství a mnoha dalších vyznamenání generál František Fajtl nám zanechal úžasné literární svědectví. Ve své první knížce„Sestřelen vylíčil své válečné dobrodružství, které nás nepřestává fascinovat. 5.května l942 byl se svým spitfirem sestřelen nad okupovanou Francií. Přestože byl po nouzovém přistání v poli obklíčen Němci, podařilo se mu uniknout. Československý pilot v britské uniformě se proměnil v pěšáka a s pomocí francouzských venkovanů potom v civilistu, který dokázal projít Francií až k Pyrenejím, překonat je a skončit svou jednoměsíční pouť ve Španělsku. K překvapení kamarádů, kteří už se s ním v duchu rozloučili a rozebrali si jeho věci, se vrací do Anglie a znovu usedá do letadla. Rytíř válečného nebe František Fajtl nebyl postavou velký. To bylo pro těsnou kabinu spitfirů výhodné. Je však bezesporu velkou postavou lidského zápasu o svobodu.

Zdeněk Svěrák

Píše se květen 1942 a druhá světová válka trvá už plných jedenatřicet měsíců. Anglie má za sebou největší leteckou bitvu v dějinách a Královské letectvo teď už nejen brání britské výsostné území, ale vstupuje proti německé Luftwaffe do ofenzivy. Je to zásluha také letců neanglických národností - Poláků, Belgičanů, Kanaďanů i dalších mužů z Evropy i světa; a také Čechoslováků. Jeden z nich - tehdy devětadvacetiletý František Fajtl - je na jaře 1942 plnoprávným členem RAF v hodnosti squadron leader - majora; létá na britské stíhačce Supermarine Spitfire a ze základny Hornchurch vodí do boje svou dvanáctičlenou letku 64. perutě Královského letectva; jsou v ní belgičtí i britští piloti. Létají na tzv. sweeps - svípy (česky doslova zametání). A jak by ne, zvláště za Kanálem je plno okupantského smetí a spitfiry jsou výbornými košťaty. Jiným obvyklým úkolem bývá ochranný doprovod tzv. velkých bratrů - bombardérů. Tak je tomu i 5. května 1942, kdy je cílem mise francouzské nákladové nádraží v Lille. Z májového operačního letu se však František Fajtl nevrací; ne, nikdo jeho letadlo neviděl hořet nebo padat, ale to ještě nic neznamená. Mezi šťastnými navrátilci z mise na Lille není. Jeho jméno je na tabuli v seznamu letců opatřeno poznámkou - missing - nezvěstný. Takových jmen je tam už celá řada, po čase k onomu hrozivému slůvku obvykle ještě pověřená ruka připíše propably killed - pravděpodobně zabit. Ale to není díkybohu Františkův případ; a čert vem, že tentokrát mnoho nechybělo. Alespoň dnes. A co bude zítra? Kdo to může ve válce s jistotou říci? Český pilot je v tom květnovém dni živ a zdráv, je na pevné zemi. Ve vzduchu zasažený a hořící letoun nakonec uhasila kyprá jarní hlína francouzského políčka, které tentokrát posloužilo jako místo nouzového dosedu. Ano, na nepřátelském okupovaném území. A co dál? To už záleží jenom na Františkových dovednostech, silách, důmyslu...a štěstí! Jak zní ona slova, která k situaci patří, ta slova, která se František Fajtl naučil už kdysi v československé letecké škole? „Vojenský mrav ukládá sestřelenému letci povinnost pokusit se všemi prostředky uniknout nepříteli a dostat se zpět ke své nebo některé jiné spojenecké jednotce. Pouze v případě zranění nebo nemoci může zůstat ukryt delší dobu v cizí zemi...“ Když jsem připravoval Fajtlův text k natáčení, měl jsem od začátku jasno o jeho interpretovi. Jiří Ornest patří mezi ty zkušené rozhlasové (neviditelné) herce, kteří si od první chvíle získají posluchačovu pozornost. Dokáže vnímat souvislosti i citlivě zacházet s těmi několika málo výrazovými prostředky, které samota rozhlasového studia nabízí, ale především - přesně je dávkovat. Pokud se vám bude zvuková podoba jednoho z nejpozoruhodnějších textů Františka Fajtla líbit, je to nepochybně i zásluhou Jiřího Ornesta.

Luboš Koníř, režisér