Anotace
„Všichni víme, co je to nejvyšší, i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu. Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky. Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvím'.“ V šestém svazku Knihovny SAK, Skutky lásky, nazývá Kierkegaard svůj spis „několika křesťanskými úvahami ve formě proslovů“. Snad by bylo příhodné nazvat tyto úvahy rovněž bodavými, láskyplnými epištolami. Láska je zde pojmuta křesťansky, nikoli básnicky! Jak by se proto mohla nevyhnout možnému (lidskému!) pohoršení a nepochopení! Ve své předmluvě autor upozorňuje, a nikoli neprávem