Po 135 letech od sepsání knihy „Sociální problémy“ (r. 1883), a po 110 letech od jediného českého vydání, vynikajícím americkým ekonomem a filosofem Henry Georgem, vychází opět jeho průlomový spis, rozebírající, a ve svém návrhu odstraňující, majetkové příčiny bohatství a chudoby, otroctví společnosti a její korupce. Dodnes není Georgeovo dílo zapomenuté, a nachází si svojí jasností nejen v Americe stále své příznivce. Ve svém pohledu a návrzích z bludného kruhu lži a krádeže, nestaví přirozeně George novou, opracovanější modlu vlastnictví: nenahrazuje jedno otroctví otroctvím novějším, zastřenějším (jako když nevolnictví přešlo v námezdnictví, a dříve otrok ještě s jistými právy „povýšil“ na žebráka), ale píše ke skutečné sociální a mravní nápravě – k osvobození člověka, který má mít všechna práva daná mu zákony přírody. Snad i právě proto budou Georgeova slova napořád oslovovat lidskou duši, dokud bude ještě existovat sám člověk ve svém vnitřním obsahu. Ovšem lačnost nejen mocných, nýbrž i zotročených, žijících raději ve snu výlučného blahobytu či spíše zahálky, jak je podstrčen výchovou, jakožto meta nejvyššího snažení člověka (mít se tzv. dobře ve společnosti, kde A znamená však i B – na úkor druhých), rozněcuje nadále nízké, nerozumné city člověka, nutící jej vidět svůj účel v tom a od těch, od nichž padají drobty z cizí práce – než u samotné matky přírody, z níž vyšel. Na vůli, dehonestovanou v „nenasytnost“, je založen veškerý marketing k ovládání lidí; rozdmýchávání umělých žádostí – tedy mravní znivelování jedince. Jedním z přirozených práv, ústředním motivem myšlenek a snah Henry George, je volné užívání půdy, jakožto nezcizitelného prostředku k životu. Vlastnictví půdy (přisvojené historicky výlučně lupem a násilím) jako „právo“ v rukou jednoho a námezdnictví milionů, se stává ve své podstatě pouze právem na tvoření poddruhů, žebráků, „chlapů“. Oč více je tato pravda zřejmá, prostá a neoddiskutovatelná, o to více se zbožšťují peníze, soukromé vlastnictví půdy a všude se mluví zároveň o svobodě (neboť kde schází, tam se v ni musí alespoň věřit a očkovat, že je přítomna), nakolik její abstraktní význam snese vše – a přesto rozpor není nijak potlačen, nakolik lež může mít stohy knih od svých obhájců „víry“ a jejich kněží (peníze postulované na božství), ale nemůže přeměnit obecné lidské city a rozum, nemluvě přírodu, ve stejnou jalovost. Lidská práva počínají v uvědomění, že není smyslem žít z druhých, či lépe z jejich bídy, a uvalit se na půdu Země, mající sloužit všem. Jaké nedorozumění, že právě krádež, konající se každým dnem, znemožňuje to, co obhájci tak rádi tvrdí ve svém „katechismu“: volnou soutěž! Kolik lidí, mohlo by svojí šikovností zastínit ty, kteří se drží své pozice jen „právem ustanovené krádeže“ a politické korupce! Možná právě proto! Co je nejméně jisté, musí se nejvíce obhajovat a glorifikovat! Že by takováto situace při uvědomění vedla ke štěstí všech (nebo chcete-li nezločinnosti člověka nad člověkem za bílého dne), je až moc zřejmá pro ty, kterým vyhovuje, jsou-li to druzí, za podpory zákonů, vlád a korupce, kteří se přičiňují o jejich bohatství, panuje-li obecná atmosféra boje o holou existenci. Možná by zprvu stačilo, nebát se přiznat šat, být upřímnými, a nehledat pro archaického loupežníka exaltovaných, moderních a lépe znějících synonym. Již to však budiž důkazem, jak nejistě si krádež při svojí pyšnosti stojí v lidské duši! Vždy bude viset na nitkách a vždy bude snaha zakrýt její potutelnou tvář. Bez ohledu na množství propůjčených lidí zločinu, bude však stále existovat Jedinec, jenž chce-li žít rozumně, musí se podrobit nikoli nalhanému životu, v němž bude klesat pod úroveň zvířat, nýbrž životu v souladu se svědomím a pravdou, tedy rozumným vědomím. Jaký z toho bude mít užitek (již sama obava o užitku, že nelze žít rozumně, a že jediná jistota rozumem obdarovaného člověka tkví v udržování nerozumného, zločinného života, nabývá směšnosti), pocítí každý, kdo opustí svoji malichernou spekula