V Poznámce překladatele Martin Hilský píše:

V čem tedy vlastně spočívá výjimečnost a originalita Shakespearových sonetů? Zdá se, že především v tom, že Shakespeare byl, na rozdíl od velké většiny ostatních autorů sonetů, především dramatický a divadelní básník. Ona komůrka či básnický prostor shakespearovského sonetu, co měří na šířku pět stop a na výšku čtrnáct řádků, je vlastně malé shakespearovské jeviště a každé slovo v něm je herec a každý verš pak divadelní part. A na tomto stísněném, přesně vymezeném prostoru, na tomto malém jevišti světa Shakespeare předvádí, co umí.

(...) Právě v tomto neobyčejně širokém rejstříku emocí a vášní, v téměř všeobsáhlé zkušenosti lásky spočívá originalita Shakespearových sonetů především. Shakespearovy Sonety jsou knihou dobré lásky, ale také lásky bolestné, ba mučivé, vypovídají o lásce erotické i platonické, o lásce věrné i nevěrné, o lásce ryzí i o lásce zrazované a neustále zraňované, o lásce sobecké, ale také o lásce nesobecké, obětující se a sebepopírající, o lásce, která dokáže všechno dávat a nebrat nic.

(...) Každý Shakespearův sonet lze chápat jako rozhovor či jako dopis ve verších, celou jeho sonetovou sbírku jako básnickou korespondenci. Žádné Velké Umění, v němž promlouvá Bard či Klasik. Spíš příležitostná poezie, jakési básnické dopisy. Tak trochu sváteční shakespearovská pošta.

Žádné velké myšlenky, žádné věčné pravdy. Jen paradoxy konkrétního bytí.