Anotace
Které pokušení v sobě uzavírá všechna ostatní pokušení? Je to odstranění Boha, přestat být člověkem. Otročíme nejbídnějšímu poddanství šílenství, v nadbytku otročíme za jídlo a pití, v bohatství otročíme za peníze a sami sobě jsme prokletím, přirozenosti hnusem a pro pokolení jsme nákazou. Starost nakonec svou kořist pozře. Jako uschlé dřevo ve tmě svítí, jako světélka výparu čarují v mlhách, tak vypadá pro druhé ve třpytu své pozemské povýšenosti člověk bez Boha. Jeho já však nežije, jeho nejniternější bytost je strávena a vysáta ve službě nicotnosti. Je otrokem vychloubání v zajetí závratné světskosti a opuštěn Bohem přestává být člověkem. V nitru je jako mrtvý, ale jeho povýšenost nás obchází jako strašidlo – stále žije. Není to člověk, s kým mluvíš, když mluvíš s ním; v touze po povýšenosti se stal tím, k němuž lidé vzhlížejí a jako člověk znamená jen vlastní titul. Niterně je jenom prázdnota a nic, nicotnost, ale zůstává mu zdání, pomíjející zdání, jež nosí vyznamenání světské povýšenosti. Ó, může být hrozné vidět člověka v nízkosti a bídě, jak se k nepoznání změnil, a dívat se na ubohost, v níž skoro nepoznáváme člověka – ale hledět na světskou povýšenost a přitom poznat, že tu chybí člověk, je strašné. Může být hrozné vidět člověka, jak chodí jako stín své dřívější velikosti, ale vidět světskou povýšenost a v ní sotva stín člověka je hrozné.