Ženy jako „svědkyně“ temných hnutí mysli, drobných každodenních „zločinů“, ženy jako chladnokrevné pozorovatelky triumfů i zkázy mužů, jejich poklesků a slabostí, jsou v mnoha ohledech skvělými vypravěčkami, svou citovostí doslova předurčenými pro šerosvit na pomezí nadpřirozena.

Druhým důvodem, proč povídky viktoriánských autorek dodnes fascinují čtenáře, je potlačovaná síla vášně, erotické touhy, ale i rozhodnosti, s níž se ženy staví na roveň mužům a soupeří s nimi, tedy stěží napodobitelné ingredience, jež jsou přítomny v každém z těchto příběhů.