Je mýtus něčím, co nás předchází, nebo spíš něčím, co očekáváme? Bylo by možné prostě říci, že mýtus je pouze naší nostalgií nafouknutá banální minulost a reálný význam pro budoucnost je někde na úrovni placeba. Poezie nám ale na tuto otázku dává jinou odpověď: objevuje podstatu mýtu ve věcech samých, nikoli v jejich historickém významu. Jako by odpovídala už tím, že se podvoluje spíše fikci, přirovnání, formě převlečené za obsah a obsahu převlečenému za formu než prosté odpovědi. Už v tomto přístupu poezie ke světu je cosi hluboce ironického, cosi povzneseného nad skutečnost, nad odpověď jako možnost, jak skutečně odpovědět. Poezie Tomáše Gabriela se snaží si tuto ontologickou ironii uvědomovat, a pokud někde zachází do přílišné konkrétnosti, je si vědoma napětí, které tím vzniká.