V dětství jste se věnoval lednímu hokeji, později se z vás stal oceňovaný spisovatel a básník. Kombinace agresivního sportu, alespoň jak ho vnímáme tady v České republice, s poezií a literaturou obecně je skutečně fascinující. Jak se člověk dostane od hokeje k poezii?
S hokejem jsem začal už ve třech letech. Můj táta byl sportovní novinář. Celý můj život se točil kolem sportu – byl jsem jedním z nejlepších švédských sportovců ve své věkové kategorii. V šestnácti letech u mě ale nad hokejem zvítězila poezie, k otcově velké nelibosti. O deset let později jsem debutoval básnickou sbírkou právě o hokeji. Moje verše byly velmi agresivní a spoustu výrazů jsem si vypůjčil ze své hokejové kariéry. Bylo velmi osvěžující psát básně o něčem, co spousta lidí ve švédských kulturních kruzích nepovažuje za dost ‚vysokou‘ kulturu. Já ale věřím, že jakákoli lidská kultura může být předmětem literatury.
Dočetla jsem se, že jste se svým hokejovým týmem na začátku 90. let navštívil Prahu. Jaký na vás naše země udělala dojem? Byl jste tu ještě někdy od té doby?
To je pravda. V Praze bylo moc krásně, ale – co si vybavuji – ve vzduchu visela aura sovětského vlivu. Pražský hokejový tým na tom byl s výstrojí hůř než my v Huddinge, na malém městě. Brankář měl místo chrániče krku omlácené plechovky a na dresech měli hráči vyšité S jako Sparta Praha. V tom roce jsme v Praze slavili Silvestra, já jsem dostal hodně nepříjemnou střevní chřipku a spali jsme na dělnické ubytovně, kde se to na otrhaných tapetách jen hemžilo šváby. Před těmi třiceti lety by mě ani nenapadlo, že ze mě jednou bude spisovatel a že budou moje knihy v Česku vycházet. Ano, je to už dávno, ale pořád cítím vřelost a soutěžního ducha našich českých protihráčů. Jeden z nich měl příšerný kabát a byla mu pořád hrozná zima. Tak jsem mu dal svoji péřovou bundu. Štěstím se rozplakal. Je to moc milá vzpomínka. Ještě pořád mám doma skleničky na víno z českého skla, které mi v jednom pražském obchůdku koupila máma. Tehdy se mi zdály bezcenné, ale teď pro mě mají velkou hodnotu.
Vaše kniha s názvem Vzduch, který nás obklopuje je do velké míry autobiografická. Použil jste v ní také nějaké prvky fikce?
Podle mě je potřeba rozlišovat mezi uměním a skutečností. Umění dokáže skutečnost zkrášlit, takže jako diváci dohlédneme za ni. Samozřejmě, že skutečnost může být uměním. A umění může být skutečné. V dnešní době plné fake news a zákeřné propagandy je důležité to mít na paměti. Jako autor románu nejsem skutečností vázán. Chci mířit za ni. Přesto provádím podrobné rešerše a snažím se zůstat věrný svým vzpomínkám. Ale jistě, také si občas něco přizpůsobím, někdy i zalžu, ovšem jen proto, abych čtenářům nabídl lepší zážitek z textu. Proto všechny své knihy označuji za romány.
Kniha zachycuje několik opravdu tragických událostí z vašeho života. Pomáhá vám psaní vyrovnat se s nimi?
Rozhodně. Psaní a četba jsou velkou součástí mého života. Vypisuji se ze svých temných stránek. Pročítám se ke světlu. Někdy se ale propisuji do temnoty. Zjistil jsem, že tam – v temných zákoutích své duše – jako bych líp slyšel své myšlenky a líp poznával svoje pocity. Psaní a četba mi pomáhají dát mým emocím strukturu.
Vyprávěcí postupy v knize jsou založeny na střídání klasických dialogů s policejními protokoly. Jsou tyto protokoly autentické? Musel jste jejich jazyk nějak přikrášlit, aby byly pro čtenáře přístupnější?
Jejich obsah vychází přímo z policejních výslechů. Místo samotných výslechů – tedy dialogů mezi policií a svědky – jsem z nich ale udělal monology. Přišlo mi to údernější. Jako by šlo o hlasy z minulosti.
Mikael K., muž, jehož vraždu se vy, nebo spíše vaše alter-ego, snaží v knize vyřešit, působí jako velmi osamělý člověk. Vám se podařilo jeho existenci zachytit slovy. Bojíte se zapomnění?
Ne. Nebo možná ano. Nebojím se, že budu zapomenut po smrti, bojím se života v osamění. Mikael byl tak opuštěný. Je mi to strašně líto – že mu nikdo jiný nedokázal porozumět, i když se tak snažil. V mnoha ohledech čtu v Mikaelově příběhu prvky autorského stylu Franze Kafky. Proto jsem mu dal příjmení K., po Josefu K. z Kafkova Procesu. Ve skutečnosti se příjmením jmenoval Ek.
Pracujete momentálně na nové knize?
Před několika měsíci mi tady ve Švédsku vyšel třetí román. Je o muzikantovi, který se po smrti svého otce vrací zpátky domů na vesnici. Teď pracuji na čtvrté knize, která bude o mém vlastním otci, někdejším slavném švédském sportovním novináři.
A trochu osobněji, doufám, že se vás nedotknu. Jak se daří vaší dceři s ohledem na složité okolnosti okolo jejího narození?
Livia právě oslavila desáté narozeniny. Vede se jí skvěle a máme spolu úžasný vztah. Zatímco odpovídám na vaše otázky, ona odmítá jít do postele. Chce zůstat vzhůru a povídat si. Ale zítra jde do školy, takže se potřebuje vyspat. Nebudu přehánět, když řeknu, že v mých nejtěžších chvílích mě nezachránila literatura, ale právě moje dcera.
Text: Eva Kuchtová
Foto: Archiv Toma Malmquista
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
