Kdy a kde se u vás zrodila myšlenka, že napíšete knihu pro děti?
Už jako malé dítě jsem s rodiči brouzdal po památkách a historických místech naší krásné země. Přiznám se, že mne na tom nejvíce bavilo, když jsem se dozvěděl o daném místě nějakou tu pikantnost, ve smyslu pověsti nebo příběhu. Pokud to místo bylo spojené například s čerty, nebo bezhlavými rytíři, hltal jsem každou informaci. Když jsem pak měl své děti, snažil jsem se jim tyto postřehy přenést a občas jsem si ke každému příběhu něco málo přidal. Už v dětství mi totiž přišlo, že v mnoha příbězích chybí vysvětleni, proč se to vlastně tak či onak událo. Pak už jen stačilo zapojit fantazii a příběh byl na světě. Děti to milovaly a v hlavě se začala rodit myšlenka právě této knihy.
Vznikla ve spolupráci s panem Jiřím Srncem. Prozradíte nám o tom něco bližšího?
Ke spolupráci mne přivedla tak trochu náhoda, ale na ty já nevěřím:) Před několika lety hledali v divadle Jiřího Srnce osvětlovacího a zvukového technika. Kamarád, který v divadle pracoval, se o tom zmínil a já jsem neváhal ani minutu. Divadelní prostředí mne vždy lákalo a k mému překvapení jsem byl přijat. V Černém divadle je i role osvětlovače hodně důležitá a nikomu nepřeji ty nervy a trému. Je to především o přesném pohybu světla a díky tomu dojde k optické iluzi, kdy je vidět to, co je třeba a ostatní je oku diváka ukryto. Návštěvu divadla mohu všem jen doporučit. Tak jsem se tedy dostal do divadla a to byl už jen krůček ke spolupráci s Jiřím Srncem na této knize. S Jirkou jsme si často a dlouho před a po představení povídali. On sám je bezedná studnice příběhů, a tak jsme si okamžitě padli do noty. Jirka má ale i obrovský dar naslouchat. Když jsem mu poodhalil příběhy, které jsem sepsal, bylo pro mne opravdu velkým překvapením, že mi Jiří nabídnul mou knihu ilustrovat. Toho si opravdu cením a nesmírně vážím. Věřím, že naše setkání bylo tenkrát osudové a mělo to tak prostě být.
Pro jak staré čtenáře je kniha určena?
Kniha je určena především pro děti, ať už pro ty malé, kterým ještě čtou rodiče, tak i pro starší děti, školou povinné. To ale neznamená, že si v knize nenajdou to své i dospělí čtenáři. Příběhy vychází ze starých pověstí a příběhů českých, takže téma, které si myslím dokáže oslovit všechny generace. Díky ilustracím pana Jiřího Srnce dostala oproti klasickým dětským knihám i jiný rozměr. Možná budou někteří rodiče po prolistování knihy zvažovat, zda nejsou ilustrace moc děsivé, ale opak je pravdou. Myslím si, že ilustrace jsou pro děti hodně důležité a nejen z vlastní zkušenosti vím, že i mne v dětství více zaujala kniha, kde byly ilustrace tajemné. K těmto knihám jsem se nejvíce vracel. V tomto případě to bude jen dobře. Tato kniha je o kořenech a historii tohoto národa a to je v dnešní době tak trochu opomíjeno. Je důležité si historii opět připomínat a kde jinde začít, než u dětí.
Kolik příběhů se do knihy vešlo a podle čeho jste je vybíral?
V knize je celkem třináct kapitol, z toho jedenáct příběhů, které mají reálný základ v pověstech českých a starých příbězích. Vyjma jednoho příběhu o Janu Amosovi Komenském je tato kniha věnovaná převážně příběhům staré Prahy. Vybíral jsem z těch nejznámějších a myslím si, že to byla na začátek dobrá volba. Jedná se o notoricky známé přiběhy, které mají rodiče dětí vryté v paměti a myslím si, že to bude jen plus při připadné následné komunikaci s dětmi o přečtené knize. A starší čtenáři mohou porovnávat s tím, jak příběhy znají.
Proč jste si vybral jako hlavní hrdiny zrovna myšky?
Volba udělat v knize z myší hrdiny byla jasná. Potřeboval jsem do příběhů vsadit nějakého škodílka, který dokáže i třeba nechtěně svojí všetečností změnit sled událostí, aniž by si toho lidé všimli. Myši jsou všude, kde se něco šustne a i když je nevidíme, posléze zjistíme z okousaných obalů, že tam byly. Myslím si, že každý z nás měl v životě takovou ne zrovna příjemnou zkušenost. Tím je také v knize vysvětleno, proč se snažíme od pradávna vystrnaďovat myši z našich domovů. Nejde o to, že jsou to škůdci. Nám lidem se jen nelíbí, že nám strkají čumáčky do těch našich příběhů a mění sled událostí :)
Co je hlavním posláním knihy?
Za tuto otázku děkuji. Posláním této knihy je potěšit, pohladit po duši a především pomoci. Část výtěžku z prodeje knihy totiž poputuje za dětmi s poruchou autistického spektra. V případě zájmu o knihu se více informaci dozvíte na Facebookových stránách Když myši vylezou ze svých skrýší.
Rádi bychom ale také touto knihou dodali sebevědomí. Myslím si, že je stále mnoho dětí i dospělích, kteří si nevěří a je na ně odmala vyvíjen velký tlak. A to nejen od okolí, ale i od společnosti. Nejdůležitější je si uvědomit, že jsme jen každý jiný a svým způsobem vyjímečný. Všichni mohou dokázat veliké věci. Občas jen stačí být sám sebou, být třeba jen ve správnou chvíli na správném místě. A i to málo na první pohled stačí, lze tím třeba i nevědomky změnit budoucnost. Stejně tak jako to dokážou ty malé a nenápadné myši v naší knize. Tím ale v žádném případě nechci tvrdit, že není důležité se v životě snažit. Jde jen o to, nic nelámat přes koleno a nedělat vše za každou cenu.
Knihou jste se také pokusili odpovědět i na mnohá a nikdy nezodpovězená proč. Jaká?
Jak už jsem v úvodu rozhovoru zmínil, v příbězích a vyprávění občas chybí vysvětlení. Vezměme si třeba tu o Golemovi. V naší knize ji najdete pod názvem Legenda z hlíny uplácaná.
Myslím si, že nejsem jediný, kdo někdy přemýšlel nad tím, zda se vůbec někdy povedlo oživit bájného Golema a nebo, proč ho nikdy nikdo nenašel? Vždyť by měl podle pověstí navěky odpočívat na půdě Staronové synagogy? A to jsou právě ta nikdy nezodpovězená proč... Co když to všechno bylo tak trochu jinak, než nám bylo po staletí prezentováno? No a právě na tato a jiná tajemství vám odpoví naše kniha.
V anotaci ke knize se uvádí, že pevně věříte, že všechno dění kolem nás je osud a vše, co se děje, se děje tak, jak má. Věříte tedy na předem určený osud?
Ano, je to tak, ale nemyslím tím ty malé každodenní věci. Mám na mysli především to, jakou cestou se náš život ubírá a kdo nám tu naši cestu zkříží. Myslím si, že v tomto ohledu je to naše bytí tady přesně naplánováno a i kdybychom se rozkrájeli, nic s tím stejně nenaděláme. Je ale samozřejmě na každém z nás, v co věříme. Já osobně jsem moc rád za lidi, kteří mi tu moji cestu kříží a děkuji jim za to.
Máte chuť psát další knihy?
Ano, určitě mám. V každém místě té naší rodné hroudy je nepřeberné množství příběhů a pověstí a myslím si, že čtenářům mají myši jistě co nabídnout a ukázat.
Text: Kateřina Žídková
