V dubnu roku 1911 vystoupil na mezinárodním filosofickém kongresu v Bologni mladý fyzik Paul Langevin. V příspěvku, který vzbudil nevídaný ohlas, přednesl účastníkům konference tuto nabídku: Kdyby někdo toužil vidět budoucnost Země za 200 let, stačí jen nastoupit do obrovské dělové koule a nechat se vystřelit rychlostí, jež se blíží rychlosti světla, ke vzdálené hvězdě. Po roce cesty se může obrátit a začít se vracet zpět na Zemi. Zjistí, že zatímco on zestárl jen o dva roky, na Zemi běžel čas stokrát rychleji. Takové jsou podle Langevina důsledky Einsteinovy teorie relativity.

Této překvapivé nabídce pozorně naslouchal také Henri Bergson. V následujících letech věnoval mnoho času studiu matematiky, fyziky a speciálně pak Einsteinovy teorie. Knihu věnovanou výhradně tomuto tématu, Trvání a současnost, dokončil v roce 1922. Dospěl zde k závěru, že existuje pouze jediný skutečný čas a mnohé Einsteinovy časy jsou jen matematickými entitami. Nemá tedy smysl podnikat cesty do vesmíru, protože cestovatel po svém návratu zjistí, že zestárl stejně jako jeho druhové na Zemi. Bergsonova kritika dlouho rezonovala odbornými kruhy a vzbudila rozsáhlou diskuzi, do níž se zapojili mnozí fyzici a filosofové.