Jaromír Konečný představil v sobotu 13. 5. svou detektivku v autorském sále na veletrhu Svět knihy 2017 v Praze.
Detektivku pro mladé, která se v češtině jmenuje Tuhej tulipán, napsal zde přítomný Jaromír Konečný.
Je to muž nejenom mnoha tváří, ale i mnoha jazyků. Prošel si od ostravského Brušperku, přes Lýbii, až do Německa, kde zakotvil a kde na české poměry se velmi výjimečně jako jeden z mála Čechů dokáže živit psaním a jevištními vystoupeními.
Kdybychom se bavili o tom, jaké knihy Jaromír už napsal, tak Tuhej tulipán je nejslušnější kniha, kterou napsal. Jsou tam jenom vraždy. Takže se moc těšíme, že se kniha ujme.
Jaromíre, ty jsi říkal, že máte vyprávění v rodině. Vyrůstal jsi v prostředí, které tě přímo inspirovalo, abys psal?
Je to asi geneticky dané, že tak hodně mluvím, protože moje máma byla stejná. Sousedky vždycky chodily kolem našeho baráku a máma s nimi chtěla mluvit. A protože to nešlo z kuchyňského okna, tak jí táta postavil terasu kolem kuchyně a vždy, jak viděla z okna někoho jít po ulici do města, tak vyletěla na balkón a kecala a kecala a potom ženský vůbec nevařily ani nenakupovaly. Takže následovaly rozvody a všechno kolem. A sousedky skutečně chodily přes ves do města, aby nakoupily a nemusely potkat moji mámu.
Neinspiruješ se jenom ve své rodině. Byl jsi aktivní povídkář už od mládí. Kdy jsi napsal svou první povídku?
Ani nevím, kdy jsem napsal první povídku. Už v první třídě jsem psal zamilované dopisy a básničky, jak jsem se zamiloval do kamarádek. V 15-ti jsem napsal skutečně detektivku pro mámu, protože byla jejich šílená čtenářka, ale dostal jsem za to 2 týdny domácího vězení, protože byla kniha velmi neslušná.
Nebyla to tvá poslední spisovatelská persekuce, kterou jsi zažil. Posílal jsi povídky i do Dikobrazu, je to tak?
Ano, skutečně jsem posílal do Dikobrazu, jak jsem přišel z vojny, bylo mi 22 a byl jsem v ostravském undergroundu, kde jsme nosili dlouhé vlasy, náušnice, korálky a dlouhé kabátky.
Poslal jsem tam jednu povídku a redaktor mi ji hned poslal zpátky, ať ji nikomu neukazuju nebo nás všechny zavřou. Takže potom už jsem neposílal nic.
Zaujalo mne, že se sytíš historkami, které pochytáváš ve vyprávění českých hospod. Je nějaký rozdíl mezi českou a německou hospodou?
Mám pár povídek, které jsou ve zpracování urbánních legend. V německu je to skutečně tak vyvinutej kapitalismus, že jak jde člověk do hospody, tak tam řekne kolik vydělal a ten druhej to pokecá šefovi
a na Moravě a Ostravsku se vykládaly historky z nějaké veselé povídky. Třeba tam mám Pepína od toho mám 4 povídky o tom, jak pouští z 9. poschodí křečka na padáku. Nebo vykládal, že si postavil letadlo na dálkové ovládaní a jel na kraj Ostravy, kde stojí psychiatrická léčebna a pouštěl tam letadlo a najednou mu ulítlo a přistálo v zahradě psychiatrické kliniky a on přelezl plot a v houští měl letadlo. Všude kolem pracovali pacienti, hrabali v zahradě a najednou začalo zvonit k obědu, tak ošetřovatelé brali pacienty, aby šli na oběd a jeden přišel k Pepinovi a říkal mu, ať jde. A Pepino se na něj kouká a říká: "Ne, já nejsem blázen, já tady hledám jenom svoje letadlo."
A ošetřovatel mu říká: "Jo jo, ale i odvážní letci musí dělat ham ham."
A on sedí v hospodě a takové věci vykládá celou dobu. Takže se to dá pěkně literárně ztvárnit.
Je pravda, že v české hospodě po pátem pivu padají bláboly a ději se různé věci. Mě přijde zajímavý, jak ses dostal do Lýbie. Co jsi tam dělal?
Byl jsem na vojenské základní službě v Košicích na Slovensku dva roky a na konci se mě zeptali, jestli bych nešel do Lýbie, protože tam byla cvičná škola pro české albatrosy. A pro mě to byla šílená možnost jít se z Československa podívat někde jinam. My jsme tehdy vydělávali 20 tisíc v tuzexových bonech měsíčně. Potřeboval jsem dva roky v Ostravě, abych to všechno propil. A tehdy se vydělávalo v Česko Slovensku asi 2000, takže to bylo asi desetkrát více tuzexových bony co člověk dostal na konto.
Z Československa jsi odešel v roce 1982?
Jo.
To jsi byl ještě mlád, ne?
No, bylo mi 26. Byl jsem ve škole, v Německu na čtení. A vždycky se ptám, kolik mi je a jeden kluk mi řekl, že mi je 74, tak jsem měl deprese.
Než jsi přišel do Německa, tak obvyklá procedura, jak zacházet s uprchlíky bývalého Československa byla, že prošli zkušeností utečenského ládru. Uměl jsi v té době německy?
Já jsem skutečně přišel do Německa a uměl jsem akorát "Bitte ein bier" - "Prosím pivo", protože to tehdy uměl Čech v každém světovém jazyku. A přišel jsem se přihlásit na policajty do Mnichova a řekl jsem: "Bitte ein bier", a hned mě poslali do lágru.
V češtině jsi už vydal jednu knihu pro mládež a pak ještě jednu knihu pro dospělé, je to tak?
Ano. A ta byla velmi neslušná, zbytečně.
Počkej, co to znamená?
No, protože tam byla masturbace a v Německu to bylo tak, že vydavatelství pro mládež řeklo, že kluci nečtou a udělali anketu, co by četli nejraději, ve které vyšlo, že něco o masturbaci. Tam mi řekli: "Jaromíre, musíš napsat knihu o masturbaci." No já jsem ji napsal a všichni kluci v Německu začli číst.
Dostáváme se k Tuhému tulipánovi, kde jsou jenom vraždy. Přeložila je Míša Škultéty. Vy dva jste se ale poznali virtuálně po Facebooku. Míšo, prosím tě, co na tobě Jaromíra zaujalo?
Já jsem kdysi měla překládat jeho první knihu, ale nakonec se to nepodařilo. O Jaromírovi jsem věděla už dříve. A když mi vyjel na FB, tak jsem ho začala sledovat, číst jeho historky a pak jsem se dostala k Tuhému tulipánu a Jaromír se mě zeptal, jestli si myslím, že je ta kniha přeložitelná a jestli bych ji přeložila.
Ona z toho byla potom úplně zoufalá, protože kniha je napsána v mnichovském slangu, který je pro mě normální, protože se pohybuju v prostředí, kde jsou všichni o 30 let mladší než já a taky mám dva 15-it leté kluky. Ale literární kritici v Německu s tím měli trošku problémy. Říkali: "Ježiš, mu je 60 let a píše takovým jazykem, proč jako?"
Myslím si, že bylo hodně těžké přeložit to do češtiny.
Pojďme ke čtení knihy.
V Tuhém tulipánovi Leon a Laura vyšetřují dvě vraždy. Je to 16-ti letý pár, u kterého je dosti nepoměr. Leon seděl v mládežnickém kriminálu a Laura pochází z velmi dobré rodiny. Je dcera květináře, který má krámek s květinkami. Leon v rámci resocializačního programu vyjde ven z kriminálu a musí začít pracovat v květinářství.
Leon přijde do květinářství.
Nenávidí kytky, protože mu na začátku knihy zabili mámu.
Květinářství dřímá v liduprázdný ulici, kousek od řeky. Ve dvou výkladních skříních to kvete jako na hřbitově.
Uvnitř ani noha. Že by polední přestávka?
Zmáčknu kliku, dveře se otevřely.
"Halo?", křiknu.
Chce se mi dodat: „Zloději jsou tady“, ale jen se zahihňám a jdu dovnitř.
Někdo tu přece musí bejt, když nemají zamčeno.
Je tu teda dost tma.
Sakra, co to je. O něco jsem zakopl. Zvednu to a chci si to prohlédnout. Když vtom si všimnu něčeho úplně jiného.
"Kurva!", vyhrknu nahlas. Co tady dělá ta mrtvola?
Nalevo ode mě je stůl a na něm mezi květináčema leží mrtvá ženská. To snad není možný.
Je krásná. I když je mrtvá.
Takhle nějak musela vypadat Sněhurka.
O pár let starší, než já. Něco přes dvacet. Akorát, že o moc víc už nezestárne. Bílý šaty má posprejovaný červenou barvou. V hlavě se mi rozezní poplach – rychle pryč!
Proč teda zírám na černej tulipán na červeným hrudníku tý mrtvý? Leží si tam jako hlídací pes a požírá sluneční paprsky. Vykukuje zpod něj papírek, umazaný od krve.
Sakra! O co jsem to vlastně zakopnul? Co to mám v ruce?
„Pusť ten vypichovač plevele. A otoč se!“ Ozve se za mnou.
„Ale pomalu, jinak tě zastřelím. A ruce hezky nahoru!“
Aha, věc v mojí ruce je teda vypichovač plevele. Vypadá jako malej ostrej rýč. Ostří je červený.
I když jsem si v pasťáku odvyknul přemejšlet, hned mi dojde, v čem milej vypichovač ještě před chvílí vězel. Tak tomu teda říkám překvápko. Pár hodin na svobodě a už držím v ruce zakrvácenou vražednou zbraň.
A někdo chce, abych dal ruce nad hlavu. Paráda! Jasně, mohl bych se dát na útěk a nechat se na místě odprásknout, jenže to bych se nikdy nevrátil k Salámový do pasťáku a nenaplnil se poroprorocvím.
Nejlepší bude, když ten vypichovač fakticky zahodím. No ne? Beztak se mi hnusí.
Co ten hlas ještě říkal? Jo jasně, ruce vzhůru. Proč vlastně ne, tak ho teda psolechnu.
Otočím se a vytřeštím oči.
Rovný hnědý vlasy. Kráska, co by se na socku jako já normálně ani nepodívala. A teď na mě rovnou míří bouchačkou. Super!
Černý tričko, červený džínový šortky, pravý koleno trochu odřený, nejspíš z fotbalu, černý conversky bez ponožek. Kluci v pasťáku by se z ní mohli pominout. Navíc ta bouchačka vypadá dosti opravdově.
„Kdes to splašila?“ Prohodím, aby řeč nestála.
„Je tátova, má ji kvůli zlodějům.“ Najednou žvaní, jako kdybych vůbec nebyl vrah a měli jsme se spolu za chvíli pustit do domácích úkolů. Tý kytičce může bejt asi jako mě.
„Když jsme byli malí, chodili jsem si jí tajně půjčovat,“ vykládá dál.
„Hráli jsme si na četníky a na zloděje“ , ale najendou se zarazí.
„Proč ti to vlastně vykládám?“
„Protože mi důvěřuješ“, nadmíním.
„Na vraha to nebyla nejhorší hláška, no ne?“
Za chvíli mě nejspíš střelí do kolene, protže jsem drzej.
Ale kdepak, zase jsem se spletl. Ta holka se zahihna. Není to morbidní? Možná je tohle celý jenom nějakej fór. Možná vůbec nejsem vrah. Možná na stole neleží žádná mrtvola, ale starší ségra týhle s bouchačkou v ruce. Kočky si ze mě prostě vystřelily.
Rozhlídnu se, jenže ono to není fór.
Mrtvola tu pořád ještě leží.
A ještě víc mrtvá, než před chvílí …
Text a foto: Lucie Toušová
