S univerzitním profesorem Karlem Klímou o proměnách ústav v kontextu doby, o smyslu ústavnosti, kterou se politické strany snaží lámat ke svému volebnímu prospěchu, a o významu ústavního soudnictví pro stabilitu politického systému

Geniální filozofové již v 18. století načrtli vizi ústavy jako jakési společenské smlouvy, podle níž se svobodní občané dohodnou na výkonu moci. Po konstitučních monarchiích a nejstarší platné ústavnosti americké se až po 2. světové válce ukazuje, jaký význam má ústava pro nastavení demokracie a její ochranu.

Karel Klíma jako mezinárodně uznávaný profesor, který nedávno završil 30 let působení v orgánech Světové asociace ústavního práva, tento vývoj hodnotí, a to na pozadí vlastního občanského a profesního života. Mluví otevřeně o životě na pražské právnické fakultě v letech normalizačních i za revolučních změn. Jako jeden z katederních zakladatelů plzeňské právnické fakulty a první předseda akademického senátu se tvořivě podílel na jejím rozkvětu a především na rozvoji její mezinárodní spolupráce. V souvislosti se známým skandálem na plzeňských právech jako první po mnoha letech přináší nové argumenty, které ukazují tehdejší mediální degradaci i všeho dobrého, co fakulta představovala, což vedlo k poškození mnoha poctivých studentů a učitelů.

Kniha není pouze životopisným vyznáním. Její podstatnou část tvoří disputace, tedy odpovědi profesora Karla Klímy na stěžejní otázky života české ústavy za třicet let jejího politického života, a to včetně trvalých pokusů politiků ji přizpůsobovat svým okamžitým, zejména volebním cílům. Ukazuje také na vývoj pozice Ústavního soudu jako jediného možného korektora v zásadě nestabilní parlamentní politiky, a tím i na faktické politologické změny v ústavní dělbě moci.