Češka žijící již více než deset let šťastně ve starobylé usedlosti na bretaňském pobřeží, avšak s hlubokými kořeny ve své rodné zemi – to je Marta Davouze.
Po převratu 1989 založila v Praze Společnost Franze Kafky, kde vydala mimo jiné kompletní Spisy Karla Poláčka a poprvé úplné Dílo Franze Kafky v češtině. Iniciovala projekt pomníku Franzi Kafkovi a mezinárodní literární Cenu Franze Kafky. Po rozvodu s prvním manželem – bývalým ředitelem TV Nova Vladimírem Železným – se usadila v Bretani a podruhé se provdala za Francouze Joela Davouze.
Po převratu 1989 založila v Praze Společnost Franze Kafky, kde vydala mimo jiné kompletní Spisy Karla Poláčka a poprvé úplné Dílo Franze Kafky v češtině. Iniciovala projekt pomníku Franzi Kafkovi a mezinárodní literární Cenu Franze Kafky. Po rozvodu s prvním manželem – bývalým ředitelem TV Nova Vladimírem Železným – se usadila v Bretani a podruhé se provdala za Francouze Joela Davouze.
Než jste poznala svého současného manžela, nemluvila jste francouzsky. Jak jste se jazyk naučila? Navštěvovala jste nějaké kurzy nebo jste byla samouk?
Asi tak dvacet procent mých znalostí jazyka francouzského pochází z marných pokusů o jeho řádné a systematické studium, na které jsem ve svém věku ale už byla líná. Zbytek přinesl život. Dokážu vyjádřit všechno, co chci, dokonce pro každého Francouze velice srozumitelně, protože ovládám i slova a pojmy, které v učebnicích nenajdete. Horší je to ovšem s psanou formou, ta se bez studia neobejde. Inu, jsem samouk. Loni na podzim vyšla vaše autobiografická kniha Dům v Bretani, v níž vtipně poodhalujete čtenářům zajímavosti ze svého nového domova.
Uvažujete o tom, že by kniha vyšla také ve francouzštině?
Právě se překládá.
Knihy pro dospělé čtenáře většinou nemívají ilustrace. Knihu Dům v Bretani provázejí perokresby, jejichž autorem je Pure Beauty. Proč jste se rozhodla knihu doplnit obrázky a proč jste si vybrala právě jeho?
Tak je tomu až dnes, že knihy pro dospělé ilustrace nemívají. Snadno najdete ilustrovaného F. L. Věka nebo Pohorskou vesnici, v uplynulých staletích se knížky ilustrovaly běžně, nezávisle na tom, jaké věkové kategorii čtenářů byly určeny. Ale i později. Vezměte si třeba Karneval Jamese Thurbera, Tři muže ve člunu Jeroma Klapky Jeroma, Haškova Švejka nebo Poláčkovy Muže v ofsajdu. Vždyť dokonce i Kafka doplňoval sešitky svých textů perokresbami. A proč se já tak rozhodla? Chtěla jsem, aby byl humorný tón mé knížky pozdvižen, zvýrazněn. A požádala jsem studenty výtvarného umění, kteří u nás pobývali, aby mi doporučili nějakého kamaráda, který ilustruje knížky a pochopí, co budu chtít. Doporučili mi Jaroslava Grodla (nevím, proč se pořád schovává za značkou Ryzí krása), a já u něj učinila jasnou objednávku: chci, aby to bylo tak, jak Pelc, Mrkvička nebo Čapek ilustrovali Poláčka. A on to briskně pochopil.
Jste rovněž iniciátorkou Ceny Jana Zrzavého. Povězte nám něco o tomto projektu a jak vás vůbec napadlo jej založit?
Podstata projektu je velmi jednoduchá: pár českých a pár francouzských studentů stráví u nás v Bretani společně pod jednou střechou tři týdny. Společně vaří, hospodaří, diskutují. Podle své libosti tvoří to, k čemu je zdejší prostředí inspiruje. Jejich díla pak vyhodnocuje odborná komise, jednou v Paříži, jednou v Praze. Vítěz dostává Cenu.
Jak často navštěvujete Českou republiku a jak často se vídáte se svými dětmi a vnoučaty?
Není to dost často na to, jak je postrádám. Přijíždím do Prahy tak čtyřikrát do roka, oni ke mně tak jednou nebo dvakrát. Jsme ale v trvalém kontaktu. Mám moc hodné snachy, které mě zásobují novinkami, ať už formou fotografií, telefonických rozhovorů nebo e-mailových zpráv.
Dvanáct let žijete ve Francii. Je něco, na co jste si stále v této zemi nezvykla? A naopak. Co vám v této zemi nejvíce přirostlo k srdci?
Víte, já jsem svojí podstatou kosmopolita a v Bretani mi nic nechybí, zabydlela jsem se tu jako doma. Kde máte při sobě milovaného člověka, kam si nainstalujete své věci, své knížky, svou mísu po babičce, tam jste doma. Neumím si ale představit, že bych nesměla jet do Česka, kdykoli se mi zachce. Bez těchto otevřených vrátek by to asi bylo hodně jiné. Obdivuji odvahu všech
emigrantů po roce 1948 nebo 1968. My také s Vladimírem zkoušeli emigrovat. Ale mně se pořád stýskalo, nevím proč zrovna po tom, jak jdu z Celetné ulice do Kaprovy
na fakultu a překračuji bílou čáru, která bývala na dláždění kolem Husova pomníku kvůli autům.
Máte v plánu napsat další knihu? Pokud ano, o čem bude?
Momentálně se chýlí k závěru kniha s názvem Zrcadlení, kterou Mladá fronta vydá letos na podzim. Je to plánováno k 25. výročí listopadového převratu. Jde o soubor mých fejetonů a kritických politických glos, které za ta léta vyšly v tisku. Takové jako „retro“. V co jsme tehdy doufali a jak se to pak vyvíjelo. Zároveň pracuji na novém, přepracovanám (hodně přepracovaném) vydání knížky Vypadni z mýho života. Vyšla v malém nákladu asi 800 výtisků a je po ní teď sháňka. Já s ní ale nejsem spokojená. Byla to směs všeho možného napsaná v nejsložitější době mého života. Chci tomu dát nějaký smysluplný řád. Řekla jsem paní redaktorce: Dokud to nebude Kundera, nedám to z ruky. To si asi počkáte…
Text: Kateřina Žídková
Foto: David Sedlecký
(LICENSED UNDER THE CREATIVE COMMONS ATTRIBUTION-SHARE ALIKE 3.0 UNPORTED)
