Román Miroslava Stoniše je apoteózou lásky, té první, neopakovatelné, která podle vypravěče znamená "ztrátu země pod nohama a cestu do nebe ve stavu beztíže", stavu, kdy v člověku přesto občas "skučí a sténá vichr tesknice". Jeho idylický vztah s nevinnou, půvabnou Rozárkou jen občas narušuje žárlivost a smutek nad nenaplněnou chlapeckou touhou a cudností jeho mladičké milé.

Pozadí jejich křehké romance tvoří impresionisticky načrtnutá líbezná jesenická krajina, ať prozářená sluncem či zkrápěná deštěm, působivá svou rozechvělou atmosférou a lyrickými obrazy. Láska, která nakonec nebyla na celý život, ve vypravěči přetrvává jako krásná bolest, přestože po rozchodu naváže další vztahy včetně manželství. Z kouzla své ztracené milé, s níž rozpráví ve snových, imaginativních pasážích a která se v jeho vzpomínkách stává jakýmsi prototypem čistoty, něhy a poezie, se nevymaní ani ve stáří.

Vypravěčovo líčení je však zároveň konfrontováno s jeho deníky a dopisy, nalezenými po čtyřiapadesáti letech, které jeho paměť zpochybňují a nabízejí dvě odlišné "minulosti". Nostalgické vzpomínky na mládí a melancholie nad jeho uplynutím ho zavedou do míst, kde kdysi jako gymnazista prožil šťastné chvíle se svou prázdninovou láskou. Až tady si uvědomí, že jeho milá je nenávratným přeludem a že čas nelze vrátit.