Zajímalo mě, co by se asi dělo v životech nové generace dynastie Courtneyových. Jak by si vedli potomci extrémně úspěšných investičních bankéřů s dobrými úmysly či děti vysokých manažerů zlodušských nadnárodních korporací zodpovědných za zdecimování afrického kontinentu i s jeho nerostnými zdroji a za zničení tamního životního prostředí. Co by udělalo hodné dítě Courtneyových? A co naopak to zlé? Klimatická změna představuje velkou hrozbu naší doby. Jako náměsíční se potácíme vstříc katastrofě. Průtrž má být výzvou mladým čtenářům, aby se k této urgentní situaci postavili novým způsobem.
Máte pocit, že většina současných mladých lidí projevuje o problematiku životního prostředí dostatečný zájem?
Mladí lidé se o klimatickou změnu zajímají velmi! Právě oni se nejvíce angažují a jsou v tomto směru nejzapálenější – podívejte se třeba, co dokázala Greta Thunberg. Změnu si nechtějí přiznat jen ti, kteří mají ve starých pořádcích uložené velké peníze. Protože pro ně změna znamená ztrátu zisku. A ztráta zisku představuje pohromu pro podnikání.
Váš román Průtrž se odehrává v Demokratické republice Kongo, o které se ví, že je jednou z nejchudších a nejnebezpečnějších zemí světa. Čím vás tato země oslovila, že jste se rozhodl umístit děj románu právě tam?
Velká část subsaharské Afriky je ve srovnání se západní Evropou velmi chudá. Kongo představovalo ideální lokaci kvůli deštnému pralesu – plicím světa, které den za dnem mizí. Chtěl jsem vědět, co by se stalo, kdyby byl Jack Courtney vytržen ze svého světa doma v Anglii a hozen do džungle. Jak by se zachoval tváří v tvář nebezpečným pytlákům?
Máte s touto zemí nějakou vlastní zkušenost?
Moje africká zkušenost sahá od Káhiry až ke Kapskému Městu. V Kongu jsem strávil hodně času při rešerších pro můj román Píseň slonů, který pojednává o devastaci deštného pralesa.
Narodil jste se v Zambii a studoval v Jihoafrické republice. Když slyšíte slovo Afrika, jaké emoce nebo zážitky se vám vybaví jako první?
To je dobrá otázka. Afrika je rozlehlá a starobylá. Země neustálého zániku a obnovy. Kolébka lidstva. Pokladnice dobrodružství a příběhů. Pořád mám před očima ranč mého otce a volně pobíhající zvěř. Vidím stáda antilop kudu, která jsme pozorovávali z výšky v jeho dvouplošníku, jak cválají proti záři zapadajícího slunce.
Na románu Průtrž jste spolupracoval s Chrisem Waklingem. Proč jste si pro tuto knihu vybral právě jeho?
Chris Wakling je talentovaný autor, který má na kontě mnoho knih. Jeho otec byl stíhacím letcem v britském Královském letectvu a je mým věrným fanouškem. Takže Chris vyrostl s mými knihami, což hrálo velkou roli. Měl přesnou představu, o co mi jde.
Podle jakého klíče si vybíráte své spoluautory a jak probíhá samotný proces psaní, když jste na to dva?
Za léta psaní jsem stvořil komplexní svět postav a příběhů. Když přijdu s novým námětem, všechno ostatní vychází z tohoto základu. Jakmile spoluautor na námět zareaguje a přečte si předcházející díla odehrávající se v mém fikčním světě, pustíme se do práce na příběhu a já procházím materiál, který připravil, a upravuji ho k obrazu svému. Cílem je splnit očekávání mých čtenářů a neignorovat jejich přání.
Jste autorem skoro padesáti románů. Když začínáte psát nový román, zažíváte pořád stejnou radost a vzrušení jako před lety, kdy jste s psaním začínal?
Nejvíce vzrušující na celém světě není pozorovat slony na safari nebo sledovat antilopy unikající spárům geparda, je to pohled na prázdnou stránku před začátkem psaní nového příběhu. To je důvod, proč stále píšu – abych zjistil, co bude dál.
Liší se nějak zásadně vaše příprava před psaním historického románu a knihy ze současnosti?
Nejdůležitějším rysem psaní je prožití toho, o čem píšu. Nikdy si nedělám poznámky, protože pokud něco stojí za zapamatování, není třeba si to zaznamenávat. Proto jsem se naučil potápět na Seychelách, rybařit v pravlasti Vikingů, to byl také důvod, proč jsem pěšky přešel Namibijskou poušť či se zúčastnil safari v Botswaně, Keni a na mnoha dalších místech. Kvůli tomu jsem si opatřil pilotní průkaz, létal s izraelským vojenským letectvem, jel na velbloudovi k pyramidám v Gíze a strávil měsíce prací ve zlatém dole. Dělal jsem to všechno proto, abych svým románům – zasazeným do dnešního světa i do historických epoch – dodal autenticitu. Jak tu autenticitu vyjádřit umělecky je věcí talentu a zkušenosti, četných pokusů a omylů i schopnosti čtenáři přímo ukázat, jak se měsíční světlo odráží od rozbitého kusu skla, namísto prostého popisu. Ve svých knihách se snažím Afriku zobrazit tak, jak jsem ji zažil, včetně veškeré její nebezpečné krásy.
Text: Jiří Popiolek, Překlad: Eva Kuchtová
Foto: archiv Wilbura Smithe
Na románu Průtrž jste spolupracoval s Chrisem Waklingem. Proč jste si pro tuto knihu vybral právě jeho?
Chris Wakling je talentovaný autor, který má na kontě mnoho knih. Jeho otec byl stíhacím letcem v britském Královském letectvu a je mým věrným fanouškem. Takže Chris vyrostl s mými knihami, což hrálo velkou roli. Měl přesnou představu, o co mi jde.
Podle jakého klíče si vybíráte své spoluautory a jak probíhá samotný proces psaní, když jste na to dva?
Za léta psaní jsem stvořil komplexní svět postav a příběhů. Když přijdu s novým námětem, všechno ostatní vychází z tohoto základu. Jakmile spoluautor na námět zareaguje a přečte si předcházející díla odehrávající se v mém fikčním světě, pustíme se do práce na příběhu a já procházím materiál, který připravil, a upravuji ho k obrazu svému. Cílem je splnit očekávání mých čtenářů a neignorovat jejich přání.
Jste autorem skoro padesáti románů. Když začínáte psát nový román, zažíváte pořád stejnou radost a vzrušení jako před lety, kdy jste s psaním začínal?
Nejvíce vzrušující na celém světě není pozorovat slony na safari nebo sledovat antilopy unikající spárům geparda, je to pohled na prázdnou stránku před začátkem psaní nového příběhu. To je důvod, proč stále píšu – abych zjistil, co bude dál.
Liší se nějak zásadně vaše příprava před psaním historického románu a knihy ze současnosti?
Nejdůležitějším rysem psaní je prožití toho, o čem píšu. Nikdy si nedělám poznámky, protože pokud něco stojí za zapamatování, není třeba si to zaznamenávat. Proto jsem se naučil potápět na Seychelách, rybařit v pravlasti Vikingů, to byl také důvod, proč jsem pěšky přešel Namibijskou poušť či se zúčastnil safari v Botswaně, Keni a na mnoha dalších místech. Kvůli tomu jsem si opatřil pilotní průkaz, létal s izraelským vojenským letectvem, jel na velbloudovi k pyramidám v Gíze a strávil měsíce prací ve zlatém dole. Dělal jsem to všechno proto, abych svým románům – zasazeným do dnešního světa i do historických epoch – dodal autenticitu. Jak tu autenticitu vyjádřit umělecky je věcí talentu a zkušenosti, četných pokusů a omylů i schopnosti čtenáři přímo ukázat, jak se měsíční světlo odráží od rozbitého kusu skla, namísto prostého popisu. Ve svých knihách se snažím Afriku zobrazit tak, jak jsem ji zažil, včetně veškeré její nebezpečné krásy.
Text: Jiří Popiolek, Překlad: Eva Kuchtová
Foto: archiv Wilbura Smithe
