Irský spisovatel, autor několika románů, který se proslavil knihou Chlapec v pruhovaném pyžamu, jež se stala filmovou předlohou, odpovídal na otázky moderátora Radka Malého.
Je to vaše první setkání s českým publikem?
Není to moje první návštěva Prahy, ale s českým publikem se setkávám poprvé.
V tom případě bych se zeptal, jestli jste zvyklý besedovat s tolika lidmi? Protože já jsem tolik literatury chtivých mladých lidí pohromadě už dlouho neviděl.
Občas se to stane. Je pro mě velice povzbuzující, když přijedu někam do zahraničí a sekám se tam s tak velkým publikem, které chce slyšet o mých knihách.
Děkujeme, že jste přišel. V první řadě se budeme věnovat knize, kterou asi znáte. Je to Chlapec v pruhovaném pyžamu. Možná jste knihu četli, možná jste viděli úspěšný film, který je podle ní natočen. Rád bych připomněl příběh vzniku této knihy. Traduje se, možná je to legenda, možná je to pravda, že tato kniha byla napsána za pouhé 3 dny. Co je na tom pravdy? Mohl byste nám přiblížit moment vzniku?
Vznikla na základě nápadu, který jsem dostal v úterý večer. Ve středu ráno jsem se pustil do psaní s tím, že jsem nevěděl, co z toho vlastně bude. Ten samý den večer jsem zjistil, že mám spoustu materiálu a téma nesmím opustit, protože bych o něj mohl přijít. Takže jsem pokračoval. Psal jsem ve čtvrtek a v pátek kolem oběda už jsem měl hotový první náčrt knihy. Takže mi to trvalo 2 a půl dne. A pak ještě celý rok, než jsem knihu přepsal do finální podoby.
Je to váš obvyklý způsob práce takto psát knihy?
Není to tradiční způsob. Většinou si knihu promýšlím dlouho dopředu. Nevím, kolik z vás je tady autorů, ale ti z vás, kteří mají nějakou zkušenost, tak možná víte, že když vás popadne myšlenka, tak se jí prostě musíte věnovat a jít za ní.
Kniha měla velmi výrazný mezinárodní úspěch. Byl tam od začátku nebo potřebovala nějaký rozjezd, vzhledem k tomu, že zpracovává poměrně náročné téma?
Je to moje pátá kniha, které se podařilo získat mezinárodní ohlas velice záhy. Byla přeložena do třiceti nebo čtyřiceti jazyků, což je výsledek, kterého žádná z mých předchozích knih ani vzdáleně nedosáhla. Napomohla jí taková ta „šuškanda“ mezi lidmi. Myslel jsem si, že bude úspěšnější, než moje předchozí knihy. Už jen z důvodu toho příběhu a konce. Byl jsem si vědom toho, že to je něco, o čem si lidé budou chtít povídat, ale rozhodně mě nenapadlo, že budu jezdit po čteních ještě o 11 let později.
Děj se odehrává v koncentračním táboře, což je prostředí málo obvyklé. Myslíte si, že z toho důvodu je kniha tak úspěšná? Nebo čím si její úspěch vysvětlujete?
Myslím si, že to je z toho důvodu, že si čtenář získá nějaký vztah k chlapcům v příběhu. Je tam jistá naivita, nevinnost chlapce, kterému jde jen o to, aby si získal přítele a měl někoho blízkého, s kým by mohl kamarádit. Konec je opravdu krutý a ve čtenářích zanechá hluboký zážitek.
Hrdinové knihy jsou dva devítiletí chlapci. Kniha bývá řazena většinou do četby pro mládež, tedy pro starší děti. Bylo její zařazení od začátku takto zamýšleno?
Když jsem byl asi u čtvrté kapitoly, tak jsem si říkal, že je to spíše určeno dětem a mládeži. Nikdy předtím jsem dětskou knihu nenapsal. Nicméně mám pocit, že to je jen nálepka, kterou dávají knihkupci knihám, když je takto rozdělují. Ale že to není až takové vodítko pro čtenáře nebo pro autory. Já třeba jako čtenář nechci, aby mi někdo říkal, jaké knihy mám číst.
Přesto se ještě jednou k otázce vrátím. Traduje se, že kniha pro děti by neměla dopadnout špatně. Což není případ Chlapce v pruhovaném pyžamu. Můj syn má 11 let a já bych se neodvážil mu knihu ke čtení nabídnout. Myslíte si, že je nějaká dolní hranice, jak malé děti by knihu ještě číst neměly? Případně za jakých okolností by se menší děti mohly pustit do čtení?
Já si nemyslím, že by knihy měly mít šťastný nebo špatný konec. Myslím si, že by konec měl být pravdivý a upřímný, protože pokud píšete román, který je historicky posazen do období holokaustu, kde zkoumáte otázky humanity, tak nemůžete předstírat, že to dopadne dobře. Tady to opravdu dobře nedopadlo. Takže pokud se mají děti nebo mládež zabývat holokaustem, tak musíme být upřímní. Co se týče nějakých věkových skupin, tak bych řekl, že pokud máte dítě v rozmezí 7- 8 let, tak to můžete čít i vy s ním. Jako rodič nebo jako učitel. A můžete si o tom potom povídat. Děti od 10 let to už v pohodě zvládnou číst samy.
Většina slavných knih bývá zfilmována a to se stalo i u této knihy. Ne vždy bývají filmy, třeba u dětských knih, věrným odrazem knihy. Mě by zajímalo, jak vy sám jste spokojen se zfilmováním knihy a jestli jste se na scénáři mohl podílet?
Měl jsem možnost se na filmu podílet. Pracoval jsem na něm a musím říct, že to bylo velice věrné zobrazení knihy. Režisér pochopil podstatu toho, co jsem se snažil sdělit a já jsem za to velice rád, protože mám celou řadu přátel autorů, spisovatelů, jejichž knihy byly taky zfilmovány a oni s tím nemají zdaleka tak dobrou zkušenost.
To nás těší. Myslím si, že nejen v ČR máme problémy se čtenářskou gramotností. Bohužel čtenářů ubývá a zejména mladí lidé se raději ubírají k jiným médiím, obzvláště filmům. Nebojíte se, že raději zhlédnou film, než aby si přečetli knihu?
Podívejte se tady do toho sálu. Nemohu uvěřit vlastním očím, kolik se nás tady sešlo. Myslím si, že nelze mladým čtenářům říkat, co mají číst. Měli by číst to, co sami číst chtějí, protože pro ně je podstatný příběh. To je to, co hledají. Pokud jim dáte dobrou knihu, vede to pak k dalším dobrým knihám.
Opustíme knihu o Chlapci v pruhovaném pyžamu. Věnujete se různým žánrům a já bych se rád zeptal, který žánr z těch, který píšete, je vám nejbližší?
Většina autorů vám řekne, že nejbližší vztah mají ke své poslední knize. I já to tak mám. Je to moje poslední kniha, kterou jsem napsal. Má asi 600 stran, je o Irsku, o mé rodné zemi. Je na ní zajímavé to, že je zábavná, což ji odlišuje od ostatních knih.
Je také určena mládeži?
Je to poměrně sprostá kniha určena dospělému publiku.
Ještě bych rád připomněl, že kromě Chlapce v pruhovaném pyžamu a kromě knihy, o které budeme
mluvit za chvíli, byla do češtiny přeložena ještě kniha, která nese název V tomto domě straší. Zajímalo by mě, jestli je to kniha, která spadá do hlavní linie vaší tvorby a nebo z ní nějakým způsobem vybočuje?
mluvit za chvíli, byla do češtiny přeložena ještě kniha, která nese název V tomto domě straší. Zajímalo by mě, jestli je to kniha, která spadá do hlavní linie vaší tvorby a nebo z ní nějakým způsobem vybočuje? Je trochu rozdílná. Je to příběh, který se odehrává v 19. století a je strašidelný. Vystupují tam tradiční atributy jako jsou děti, guvernantka a další. Chtěl jsem zkusit, jestli je možné, abych napsal příběh z 19. století ve 21. století. Je to vlastně jediná z mých knih, kterou vypráví žena. V ostatních knihách je hlavním vypravěčem muž.
Možná je škoda, že máme do češtiny přeloženy pouze tři knihy. Kterou knihu byste doporučil českým čtenářům, případně nakladatelům, aby byla jako další vydána v českém překladu?
Asi tu poslední.
Pojďme se věnovat knize, která vyšla nedávno. Je to Chlapec na vrcholu hory, která už svým názvem koresponduje s Chlapcem v pruhovaném pyžamu. Takže titul rozhodně čtenáře zaujme. Zajímalo by mě, do jaké míry je návaznost na předchozí knihu vědomá? Máme hledat souvislosti s Chlapcem v pruhovaném pyžamu?
Je tam jistá spojitost. Odehrává se to ve stejném období, o něco dříve, než Chlapec v pruhovaném pyžamu. Hlavní postava je chlapec Pierot, který osiří, a tak odchází ke své tetě, která je hospodyní v domácnosti Adolfa Hitlera. Je to příběh o následcích nebo o působení vymývaní mozků. O tom, jak se chlapec, který je hodný, ohleduplný a obyčejný, pod vlivem Hitlerových myšlenek snaží zalíbit a stává se obětí ideí někoho jiného.
Byl vznik tohoto příběhu stejně dramatický jako Chlapec v pruhovaném pyžamu?
V tomto případě to bylo trochu jinak. Byla to kniha, kterou jsem nosil v hlavě hodně dlouhou dobu, hodně dlouho jsem o ní uvažoval, protože jsem chtěl napsat příběh z Orlího hnízda, ale nechtěl jsem, aby byl Hitler ústřední postavou. Napadlo mě, že bych do příběhu mohl vložit chlapce, který nemá vůbec ponětí, co se děje v Berlíně a podívat se jakým způsobem reaguje a co to s ním udělá.
Zajímalo by mě, jak velkým čtenářům je tato kniha určena?
A já zase opakuji, že nejsem příznivcem určování, jaké knihy má kdo číst, ale když se mě takto ptáte, tak by to mohli číst čtenáři od 8 let.
Kniha získala opět výrazný mezinárodní ohlas, byla přeložena do mnoha jazyků včetně češtiny. Můžeme se těšit na filmové zpracování?
Filmová práva byla prodána, ale velice často se stává, že se prodají a pak z toho nic není, takže uvidíme.
Jaké další projekty pro mládež chystáte, na co se můžeme těšit?
Vždy pracuji na nové knize, nemívám mezi knihami dlouhý oddechový čas. Takže ted pracuji na novém textu, je to kniha pro dospělé, ale to je asi tak vše, co vám k tomu řeknu.
Jak vypadá všední den úspěšného spisovatele? Kolik hodin denně píšete?
Snažím se pracovat každý den. Jsem ranní ptáče, takže většinou už v půl deváté sedím a pracuji celé dopoledne. Zhruba do oběda. Pak se věnuji ostatním věcem. Snažím se být disciplinovaný, protože o tom romanopisectví je. Když chcete napsat román, tak musíte mít kázeň a disciplínu. Nemůžete čekat na nějaké osvícení.
Má poslední otázka souvisí s posledním odstavcem knihy Chlapec v pruhovaném pyžamu.
Není závěr knihy trošku ironický? Skutečně se nic takového nemůže opakovat?
Samozřejmě, že to je ironie. Nejen že se to dnes může stát, ale ono se to i stává. Vidíme to každý den ve zprávách. Poslední věta měla čtenáře nakopnout k tomu, aby o tom uvažoval a k ironii došel.
Foto a text: Lucie Toušová
