Se Zdeňkem Svěrákem o jeho nejnovější knize Po strništi bos.
Českého dramatika, herce, scenáristu, autora knih pro děti i dospělé a spoluzakladatele dodnes fungujícího DivadlaJáry Cimrmana asi netřeba představovat. Jméno a tvář Zdeňka Svěráka je známá napříč všemi generacemi. V říjnu mu vyšla nová kniha povídek. Je topo Vratných lahvích, Povídkách a Nových povídkách již čtvrtá kniha pro dospělé čtenáře, kterávyšla v Nakladatelství Fragment.O své nejčerstvější knize Po strništi bos jste napsal, že je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Je tam více těch pravých, přidaných, nebo je to půl na půl?
Přidaných tam je málo. Asi jedna desetina. Ale jsou důležité a přidaly těm pravým na lesku.
První verzi této knihy jste napsal před deseti lety. Věděl jste už tehdy, že se k těmto zaznamenaným vzpomínkám vrátíte a dáte jim finální podobu o tolik let později?
Nevěděl. Na samém začátku mě k té práci přiměl syn Honza. Když jsem vzpomínal na dětství prožité za takzvaného protektorátu, zdálo se mu, že by z toho mohl být film. Proto je to psáno v krátkých kapitolkách, ze kterých by se mohly stát filmové obrazy. Ale výsledkem byl jen záznam, který neměl řád ani napětí. Po deseti letech mě postrčil k tomu, abych se k té látce vrátil a zkusil ji napsat jako knížku. To mě donutilo ty staré karty znovu zamíchat a pár králů a es k nim přidat. Je možné, že z tohoto tvaru už by se film natočit dal. Pro jistotu si ho zamluvil.
Jak se vůbec „ladíte“ na vzpomínky, kdy jste byl ještě malý kluk? Zavřete oči a hned jste tam, o pár desítek let zpátky?
V tak zralém věku, kterého jsem se dožil, to nedá práci. My vidíme do vzdálené minulosti líp než do nedávné. roz hovor Text: Kateřina Žídková Chodíte ještě někdy dnes po strništi bos? Zrovna v létě jsem si to zkusil. To je jako plavání nebo jízda na kole. To se nezapomíná.
Jaký je váš nejsilnější zážitek z dětství?
Je to téma té knížky. Malý kluk z Prahy je najednou přesazen na venkov. Musí se seznámit se zvířaty a osvědčit se mezi novými kamarády, přestat být pitomým Pražákem.
Kterou ze svých knih máte nejraději?
To se neříká. To by ty ostatní žárlily.
Vám je letos 77 let, v knize Po strništi bos jsou vzpomínky sedmiletého kluka. Číslo sedm je považováno za magické, za šťastné, je dobře známé i z pohádek – „za sedmero řekami, horami“...Věříte na šťastná čísla a máte nějaké vy sám?
Asi je to trojka. Na zdraví přitukávám třikrát, v pohádkách bývají tři přání, do třetice všeho dobrého…
Je o vás známo, že děti vás hodně inspirují a rád trávíte čas v jejich společnosti. Brzy se stanete pradědečkem. Bude vaše pravnouče také inspirací pro napsání nové knihy pro děti?
To nevím. Nejdřív ho naučím „r“, aby mi mohlo říkat pradědečku.
Text: Kateřina Žídková
Ukázka z knihy Po strništi bos
Na kozlíku
Pozoruju, jak pan Klička zapřahá Fuksu vedle stejně ryšavého koně. „Huj,“ říká a Fuksa o krok ustoupí. Jak stojí za ní, švihne ho ocasem, až mu upadne fajfka na zem.
„Vidíš ji, nánu pitomou!“ otře si kočí fajfku o kalhoty, vysouká se na kozlík a mrkne na mě, jestli nechci k němu. To se ví, že chci.
A tak jedu prvně na kozlíku. A jako by toho štěstí bylo málo, dá mi ten hodný dědeček do rukou opratě. Kdo jste to nezažil, nemůžete to štěstí ocenit. Dole přede mnou se pohupují dva mohutné koňské zadky, kožené postroje vržou, jak je koňské svaly napínají, aby táhly vůz. A pak se jeden z těch krásných žíněných ocasů zvedá. Co to bude? Pod ním se ukazuje vrásčitý otvor, otvírá se víc a víc, vybouluje se a něco z něj leze… kobliha! A další.
„Kadí!“ směju se na pana Kličku a on na mě zase mrkne. Pak vezme moje ruce do svých a opratě lehce plesknou koně po hřbetech. Koně se ochotně dají do klusu. Vůz mě natřásá, hřívy se vlní ve větru a víte, kdo celé to spřežení řídí? Já!
Statek, kam koně patří, je hned naproti nám. Před otevřenými zelenými vraty pan Klička převezme opratě. V průjezdu dělá naše koňské spřežení neuvěřitelný dunivý rachot.
„Mami, už vím, čím budu,“ hlásím doma. „Budu kočí.“
Strniště
Jedny bosé nohy jdou za koly Vlastíkovy tříkolky, druhé jen tak vedle a třetí, sýrově bílé v místech, kde bývaly ponožky, našlapují po asfaltu silnice opatrně, jako by šly po horké plotně. Ty jsou moje.
„Vás to nepálí?“ ptám se.
„Ne. To si zvykneš,“ řekne Ota.
Moje nohy zkoušejí nebát se horkého asfaltu a došlapovat na celá chodidla.
Kluci mají pravdu, když člověk zatne zuby, dá se to vydržet. Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty.
„Vojíne Součku, zuj se,“ řekne přísně generál Ota. „Jinak budeš furt blbej Pražák.
“Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.
„Já už si na to moc nevzpomínám,“ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, „ale šoupej nohama, nezvedej je.“
A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.
Zrada
Kousek od našeho doupěte je transformátor. K jeho zamčeným ocelovým dveřím s výstražným bleskem vedou tři betonové schody. Na těch schodech sedáme a buď roztloukáme bílé, žluté a oranžové pískovcové kameny, až je z nich různobarevný písek, nebo hrajeme dudáka. Mně se hraní karet líbí. Babička říká, abych karty vůbec nebral do ruky, protože jsou to čertovy obrázky, a kdo s nimi zachází, do pekla přichází. Ale já si ty barevné obrázky králů a podivných rostlin rád prohlížím. Až na žaludské eso. Z toho netvora s rudým peřím a modrýma ušima jde na mě strach. Jestli některou kartu maloval čert, tak je to jedině tahle. Mohli bychom hrát v doupěti, ale tam Vlastík na své trojkolce nemůže. A Vlastík je v kartách nejlepší.
„To je bída, to je bída, jedinýho trumfa nemám,“ říká sice ustaraně, ale to už znám, tyhle jeho řeči, nakonec nás vždycky obehraje.