Byli jsme kdesi v kanceláři a do místnosti právě přinesli naši knihu. Panovalo tam skutečné vzrušení. Oba jsme zavřeli oči a zakryli si je rukama a kniha byla položena na stůl. A pak: ta dá! Byla tady a my jsme tam byli, stáli jsme na obálce hrdě jako dva objevitelé z dávných dob. Naše první kniha. Byla tou první pro nás pro oba a oba jsme se jeden na druhého hrozně křenili.
„Fíha,“ řekli jsme.
„Koukni na to... ten obrázek se táhne přes celou obálku.“
„Paráda.“Chvíli jsme v ní v tichosti listovali, prohlíželi si skupinové fotky a předčítali jsme kratičké kousky. Hruď mi naplňoval pocit h hrdosti, když Charley najednou prohlásil: „A kurva."
„Co?“ zeptal jsem se.
„Je tady napsaný, že v roce 2006 jedu Dakar.“
Můj kamarád Charley jezdil na motorkách od svých sedmi let, což ho v mých očích dělá jakýmsi hrdinou. Jeho jízda byla vždycky hodně dobrá - ať už byl na okruhu a nebo se jenom tak projížděl po městě - ale musel se ještě zlepšit. Hodně zlepšit.
Při cestě popsané v knize Na motorce kolem světa jsem ho následoval, když mě vedl po trochu drsnějších cestách a je pravda, když řeknu, že jsme se oba zlepšili. Terén, který nás zkoušel v Kazachstánu, by byl hračkou, kdybychom na něj narazili později na Sibiři. Byly časy, kdy jsme se oba cítili sami se sebou spokojení. Po takových úsecích jsme sundali helmy, pod kterými byly vidět obrovské, zaprášené úsměvy a znovu jsme pak ve vzpomínkách prožívali momenty motocyklové dokonalosti. Vždycky při popisu těchto zážitků bylo použito jméno. Nešlo o popis nějaké techniky jízdy v terénu (rozhodně ne v mém případě), ale ten pocit z toho. Když se všechno sjednotilo, motorka jako by pod tebou zmizela a ty jsi měl pocit, že letíš, žádné myšlenky a rozhodování o tom, kterou stopou se vydat, jaký stupeň zařadit, všechno bylo automatické a ponechávalo ti to tak volný prostor k tomu, aby sis mohl užít skutečného splynutí a vzrušení. Okamžiky Dakaru.Nevím, jestli se Charley skutečně rozhodl závodit v tom nejvíc vyčerpávajícím rallye na světě a nebo ne, když chvíli po příjezdu do New Yorku v záchvatu suverénnosti řekl našemu editorovi: „Jo, příště jedu Dakar.“ Ale když to uviděl vytištěné na předsádce naší knihy, té výzvy se zhostil víc než dobře.
V průběhu následujícího roku jsem ho viděl, jak se mění a vídal jsem ho méně a méně jak se ponořil do náročného tréninkového rozvrhu. Nikdy jsem ho neviděl tak odhodlaného, nikdy před tím se do ničeho tak neponořil. Skutečně lidi překvapil svým ježděním a svojí vášní pro tuto novou, hrůzostrašnou výzvu.Mnoho z jeho přátel a členů jeho rodiny - včetně mě - se o něj bálo a byli za něj nervózní. Trénink byl skutečně tvrdý a všichni jsme věděli o život ohrožujících nebezpečích, se kterými se mohl při závodě setkat. Vím, že ten poslední týden před závodem se bál i sám Charley, ale nikdy se z toho úkolu, který se před ním tyčil, nepokusil vycouvat.
Byl jsem vzdálený mnoho mil, když ten závod v lednu roku 2006 odstartoval v Lisabonu, ale vím, že společně s mnoha dalšími, ho moje modlitby našly, jak se potí na startovní čáře, motor řve a srdce mu buší v hrdle...
„JEĎ, CHARLEY... JEĎ!“